Než jdu spát, tak v hlavě sepisuju závěť smrti,
skutečnost, co moje srdce drtí.
Ve snech žádnej ráj, ale píšu epitaf,
tak mi pověz, kde vzal se tenhle blbej stav.
V kuchyni zas přemejšlim, že podřežu si žíly,
pomalu vyprchávaj zbytky mojí síly.
Namísto školy, místo práce,
slzy padaj z očí znnovu zase.
Stačí jeden pohyb, aby bylo ticho,
rychlej, náhlej odchod, stejnně jako příchod.
Jenom řekni, jestli by to za to stálo,
tak sakra bože, da jsem toho málo?
V celým tomhle světě, pocit jako vězenní,
nikam nesmíš, nic tu nejde a rány, než se zacelí.
To radši pomodlit se, stáhnnout smyčku kolem krku,
kolik toho bylo, co uniklo srdci... zraku ...
Co srdce nevstřebalo a oči neviděly,
ale cco lidi? Jenom záviděli!
Za blištivým pozlátkem jenom kopa zklamání,
jenže to, cos zmařil, už nikdy nikdo nevrátí.
Tak nejdřív mysli, než budeš něco konat,
naprav všechny chyby, než stihneš všechno zvorat.
Miluj, slav a užívej si života,
než přijde ta tvoje poslední minuta.
Tento text vznikl při jedné z mnoha nudných hodin angličtiny, je to spíše rapperská předloha, ale snad stojí za to.




Trochu depresivní, ale krásné.