Kráčel pomalu vyšlapanou cestou a pod nohama mu chroupal sníh. Byl to zvuk, jako kdyby se lámaly kosti. Kosti těch, které se tohoto času už nedožili a někdo je rozházel po cestách, aby připoměl, že zde někdy kráčel i někdo jiný, než se mu do esty postavila smrt.
Ohnul se a natáhl ruku ke sněhu. Následně mu dlaň až k zápěstí pokryly vločky. Ruku mu zaplavil mrazivý chlad, ale uhvátily ho, stejně jako vždy, třpytící se sněhové vločky. Zvedl si ruku před tvář, aby se mohl lépe podívat. Chvíli se toulal myšlenkami mimo a poté se jen prostě usmál. Zhluboka se nadechl a foukl do chladné pokrývky na své ruce. Vločky se rozletěly všude, jako by padaly opět z oblohy a od prstů mu kapaly krůpěje vody - zbytek toho, co se už nikdy nerozletí do nadýchané peřiny po okolí.
Zaostřil pohled před sebe a spatřil cíl své cesty. Pár metr před ním se nacházel obchodní dům. Tu nelichotivou, stále se opakující vánoční hudbu slyšel už z dálky. Neměl ji rád, ale přesto se sem každý rok tradičně vracel. Možná aby na to nnezapomněl. Stejně tak nesnášel ty ošklivé, barevné ozdoby, třpytivé sněhuláky, řetězy, věnce a fáborky, jež byly vyvěšené, kam se člověk otočil.
Bylo to přehnané a kýčovité a onn si na to nikdy nezvykl. Zhluboka se nadechl a zatřepal hlavou, aby ze sebe oklepal myšlenky na další stejný a ubohý tradiční večer. Nezáleželo mu na tom, nikdy mu skoro na ničem nezáleželo - natož na někom.
Ne, měl rád samotu. Přesto ho sem ale něco každý rok táhlo. Možná věřil, že ho tu čeká osud něco, co to vše změní, do změní jeho.
Dlouho ale neuvažoval, jelikož jej vyrušila z úvah hlasitá vánoční hudba, jak vstoupil do obchodního domu.
'Jingle bells, jingle bells
Jingle all the way
Oh, what fun it is to ride
In a one horse open sleigh
Jingle bells, jingle bells
Jingle all the way
Oh, what fun it is to ride
In a one horse open sleigh'
Oh, what fun it is to ride
In a one horse open sleigh
Jingle bells, jingle bells
Jingle all the way
Oh, what fun it is to ride
In a one horse open sleigh'
Ta hnusná hudba se mu pomalu vrývala pod kůži a bodala do uší jako tisíce jehel. Bylo to takřka nesnesitelné. Ale jednou za rok to přežít musel, pokoušel se tedy té hudby nevšímat. Namířil si to jako vždy do stánku s kávou. Asi jedinná věc, co zde měl rád a skoro se neměnila, včetně rozumu prodávajícího, který nechával Vánoce Vánocemi a neobtěžoval se s vánoční výzdobou. Přeci jen, kšeft mu to už nevylepší a lidé zde moc nepostojí, byla by to jenn zbytečná ztráta peněz.
Koupil si bílou čokoládu se skořicí, cukrem a strouhanou čokoládou. Chutnala jako krupicová kaše - připomínala mu dětství.
Na dětství vzpomínal rád. Nic mu nechybělo a nad ničím nepřemýšlel, ani nemusel, byl bezstarostný, to až časem se toto změnilo.
Do obchodů se dnes podívat nešel, jen obhlédl nějaké výlohy. Některá z nich hlásala "Slevy" některé "vánoční výprodej" aa některé dárky, které obnášely podmínku zakoupit si dva výrobky, ať už různé nebo stejného typu.
Pomalu dopíjel svou čokoládu, o kterou si zahříval zkřehlé ruce a mířil si to ven z obchodního domu.
Dveře se za ním zavřely a on se opět nadechl čerstvého vzduchu, ačkoliv chladného, ale koledy částečně utichly a on byl zase částečně volný od toho šílenství.
Stál klidně před nákupním centrem a pohazoval v ruce s drobnými mincemi, které dostal nazpět při koupi čokolády. Rozhlédl se a přiblížil kelímek s čokoládou k ústům, následně se však zasekl a pohlédl ke zdi, kde na zemi seděla malá holčička. Blonďaté vlásky, tenký kabátek a před sebou krabici s jednotlivými krabičky od zápalek.
Chvíli na ni hleděl a poté popostoupil pár kroků k ní. Vzhlédla k němu a dýchla si do dlaní přiložených k ústům. "Budete si přát?" šeptla tiše, dívajíc se na něj bezduchým pohledem, ve kterém se třpytily sněhové vločky. Byla zvlášní, měla ledové oči, ale i přesto hřály, bylo na ní cosi tajemného, co ho zaujalo. Po chvíli sledování jen zavrtěl hlavou.
"Kde jsi se tu vzala maličká?" zeptal se a klekl si k ní. "Proč jsi tady, proč nejsi doma?" sledoval ji upřeným pohledem. "Nemůžu, musím prodávat zápalky." šeptla opět. Chvíli oba mlčeli, nakonec ticho přerušil cinkot drobných. Vzal její dlaň, ačkoliv zprvu protestovala a vysypal do ní všechny drobné, co mu zbyly. A zavřel ji. Do druhé jí dal svou teplou čokoládu a poprvé za dlouhou dobu se usmál, na ni.
Děvčátko na něj překvapeně pohlédlo a pousmálo se, ačkoliv v očích mělo stále smutek. Vděčně přijalo a objalo rukama horký kelímek. "Děkuju" zašeptalo vděčně a upilo. "Nemáš za co, rádo se stalo..." odvětil stručně a vstal, ještě chvíli se na sebe dívali, než se otočil a zmizel pryč.
Potkával ji tam ještě několik dní potom. Do poloviny měsíce s ní vždy prohodil pár slov, dal jí drobné a daroval kelímek s horkou čokoládou nebo teplý čaj a jiné věci, které by ji mohly zahřát. Už dlouho jej ale trápilo, co někdo jako ona hledá v takovém nečase na takovémto místě. Jednou se jí musel zeptat.
"Víte, žiju jen s otcem. Každé ráno mi dá tuhle krabici zápalek
a pokud ji neprodám, nedostanu najíst a nesmím se vrátit.
Víte, on často pije a poté se nezná, mám strach, ale musí to tak být.
Musím vydržet, ať už brzy uvidím maminku a bratříčka.
Nevím, kde jsou, ale je jim tam dobře, však já tam za nimi nemůžu.
Třeba se s nimi brzy uvidím, ale ne dnes.
Přišli o život při boračce, když auto dostalo smyk na zamrzlé
silnici a tatínek strhl volant.
Od té doby pije a snaží se zapomenout, i na to, že má
dceru, ve které vidí ji, asi se mi za to mstí.
Musím jen vydržet. Jedno se dočkám."
Zakončila s nadějným úsměvem v očích. Nahrnuly se mu slzy do očí a snažil se to zamaskovat. Sundal ze sebe svůj kabát a přehodil jej přes ní. Bude jí hřát, až bude zima, obdivoval ji - teď teprve věděl, že nemá tak těžký život, jako si vždy myslel a že i jiní jej mohou míti těžší. Pohladil ji po tváři a koupil si od ní všechny zápalky, které mohl, daroval jí také opět horkou čokoládu. Chvíli na ni hleděl a přál si, kéž by mohl znát více lidí, kteří zažívají smutek a přeci se usmívají a stále doufají a věří.
Vracel se sem ještě několikrát. Jednou se však zpozdil, dorazil k nákupnímu centru o několik hodin déle. Všude hledal děvčátko, až je nakonec našel. Leželo schoulené do klubíčka a oči měla zavřené. Zastavil se mu dech i srdce. Vzal ji do náruče a pohladil po tváři.
Byla chladná, srdce nebylo a hruď se nehýbala. Odešla. Vypadala, jako když spí, ale byla pryč. Možná konečně s bratříčkem a maminkou. Otec tedy ztratil i třetí osobu, kdo ví, co se s ním stalo, ale děvčátko bylo pryč. Byla první po dlouhé době, na kom mu záleželo, ačkoliv ji skoro neznal, ale zvykl si na ni. Už navždy si bude promítat před očima její úsměv a smutné oči plné naděje, strachu, ale i vděčnosti za pár drobných a kelímek horké čokolády.
Byl Štědrý den a z nebe pomalu začal padat sníh, který se jí usazoval na řasách a halil ji do třpytivých, zimních perel. Byly Vánoce a někomu se splnilo přání. Bylo doma. Malý anděl se zlatými vlásky byl konečně obklopen láskou a vznášel se doma mezi těmi, které tolik miluje.
Pohladil ji ještě jednou po tváři a vzal ji do náruče, přikrytou jeho kabátem. Splnil se jí sen. Splnilo se jí přání, kéž by jen mohl udělat pro tu nevinnou, čistou duši více, než jen pár drobných a horkou čokoládu.
Ale vše se změnilo. Konečně našel svůj cíl, v očích měl slzy a před sebou obraz očí plných naděje. Našel smysl a pochopil, proč ho to sem tolikrát táhlo. Byla to ona, to ona změnila jeho život aa ukázala mu směr, jeho malý anděl.
Ale vše se změnilo. Konečně našel svůj cíl, v očích měl slzy a před sebou obraz očí plných naděje. Našel smysl a pochopil, proč ho to sem tolikrát táhlo. Byla to ona, to ona změnila jeho život aa ukázala mu směr, jeho malý anděl.





:,( Kráása... taky mám téma malé prodavačky zápalek ráda, ať už v psané nebo zpívané podobě. Vždycky mě to dojme. :) Krásný příběh, moc se ti povedl... :)