close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Nerozpoznám pravdu, lež

27. prosince 2013 v 16:18 | Anielik |  Články z inspirace a nápadu
Vyšplhal po schodech až k terase na věži, našel ji tam jako vždy, když pochyboval. Seděla na okraji a nohama houpala ve vzduchu. Obdivoval její nebojácnost z výšek, ačkoliv je od země dělilo několik desítek metrů, nebála se.
"Adriano?" pronesl tiše Capa a hleděl na ní, jako kdyby ji věky nespatřil. "Čekala jsem, že přijdeš." ozvalo se mu do ticha na odpověď.


"Děje se snad něco?" přerušil opět ticho. "Ty víš, že bych tě nikdy neopustil." zašeptal opět do ticha a pro tentokrát mu byl odpovědí poute hluk dělníků a zvuky kovu, světla ohně a hluk pecí, které se rýsovaly jako malé ostrůvky v moři země hluboko pod nimi.
"Já nevím..." odpověděla Adriana a chvíli přemýšlela, jakými slovy mu to má vysvětlit. Nakonec však promluvila zdánlivě od tématu. "Podívej se tam dolů, na obzor..." Capa se rozhlédl a viděl jen ohně, dělníky a bídu, která byla poháněna strachem ze smrti, jakmile však zvedl pohled a zahledel se za obzor, už neviděl tmu, jen bílé i zelené pláně a pak už jen modrý obzor, za kterým zapadalo ohnivé slunce, bylo to moře, te nekonečný a širý, neprobádaný svět.
"Tohle vše je teď naše. Splnilo se nám to, co jsme si vysnili, tak proč nejsme šťastní a chceme stále víc?" zvedla k němu Adriana pohled a sledovala jej nehnutě, dokud si nepřisedl k ní, poté se opět zahleděla do hloubi tmy, bídy a strachu.
"Co se děje?" zopakoval opět Capa svou otázku. "Copak ti tohle vše nestačí? Nemáme už dost?" zeptal se s nadějí, že Adriana uzná jeho odpověď a zařídí se dle ní.
"Ne Capo, stále nám něco chybí, není to ono. Víš..." odmlčela se a váhala, jestli pokračovat, ale když zahlédla Capův povzbudivý výraz, pokračovala dále.
"Připadám si, jako kdybych se ztrácela ve víru pravdy a lži. Už nedokážu rozpoznat pravdu od lži, která má za úkol pouze ublížit, ponížit a stáhnnout tě dolů, dostat tě na kolena. Mám pocit, že pokud už mne stáhne na kolena, nedokážu vstát a zůstanu jen bezmocně klečet, čekajíce a zázrak, který by mi pomohl vstát. Nějakou ruku, které mohu věřit, že mne nestáhne ještě níže. Už nevím, čemu věřit, komu věřit a hlavně proč. Cítím, že nemám sílu a nic jiného, než jen na svolení slzám téci a zůstat bezmocně na zemi, poražená a pokořená. A i přesto, že se nám splnilo, co jsme si přáli, nerozeznám co je dobré a špatné. Rozeznám už jen strach, že vše, co jsme si vysnili, si naajde své opodstatnění a obavy se vyplní. Že se mezi těmi, co nám tolik záviději, najde někdo, kdo se pokusí nám to překazit a povede se mu to. Bojím se..." Adrianě najednou selhal hlas.
Capa se i přes svůj strach z výšky posadil vedle ní a pozvedl jí jemně rukou hlavu, při čemž se jí zahleděl do očí. "Čeho?" Adriana na něj pohlédla se slzami v očích a tiše odpověděla. "Že tě ztratím Capo, že tě ztratim!" vyřkla nakonec a rozplakala se. Capa ji objal a pevně ji přitiskl k sobě. "Dokud dýchám a dokud dýcháš ty, budu tady, ať se děje cokoliv." Adriana na něj pohlédla s neskutečným strachem v očích. "Ale co když jeden z nás pomalu dýchat přestane?" prošla otázka přes její ústa, která se předtím jen vznášela ve vzduchu. "Tak poté nemám sílu dýchat dále sám..." odvětil pevnně Capa a nehnutě, neústupně se jí zahleděl do očí, ve kterých se rýsovaly vločky i oceán a celý svět, celý jeho svět. Nic jiného ho už nezajímalo.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama