Zajímavé, kolik věcí se za život naučíme. Důvěře, ochotě, dobročinnosti - nebo naopak nedůvěře, neochotě a lakotě. Vše záleží jen na krocích, které učiníme, vliv okolí, které nás několikrát za život v nějakém směru změní.
Zajímavé, kolikrát za život spadneme a opět se zvedneme. A padáme právě tolikrát, kolikrát se začneme cítit nahoře. Kolikrát se začneme cítit šťastně. Jistě se zde najde někdo, kdo zná ten pocit, když padá dolů na hodně dlouhou dobu, a jen co se opět zvedne a začne se cítit šťastně, osud jej znovu srazí. Nehledě na to, pokud zjistíme, že je něco jinak. Že jsme se snad změnili? Stejně se nakonec ale přihodí něco, co nám ukáže, že jsme stále stejní - že nemáme dávat důvěru lidem, když se nakonec stejně zlomí, nedávat šanci lidem, co víme, že za to nestojí, jelikož je to jako dávat někomu kulku do zbraně, když se napoprvé netrefil.
Kolik pádů ale musíme prožít, abychom se cítili šťastně a spokojeně? Na dobu delší než pár hodin, co je podmínkou, aby se nám konečně začalo dařit? Prý se nám vše dobre i špatné jednou vrátí, dle toho, kolik zlého a dobrého jsme darovali. (Nyní se nacházíme v momentě, kdy několik z vás pronese "A kdy to bude? už by bylo na čase...")
Kdo by ale temto věcěm ještě věřil? Proč? Když se stejně neplní. Jsou to snad jen citátky pro zoufalé, co už neumí city vyjádřit jinak, než takto? Třeba mají dávat naději tam, kde už není, tam, kde nám schází.
Život je vlastně taková škola. To, co se naučíme životem, se jinak nenaučíme.
Uznat prohru tam, kde už nemáme šanci.
Smířit se s tím, že to hezké se už nebude opakovat, alespoň ne tak, jak bychom si představovali.
Že věci, co bývaly samozřejmostí, jsou pomýjivé.
Jediný, na koho se můžeme spolehnout, jsme my, ale přesto existují osoby, které si zaslouží naši důvěru.
Stále existují místa, kam se uchýlit, když je nám nejhůře.
Víra není náboženství, ale každý z nás musí v něco věřit, jakmile ztratíme i to, nejsme ničím. V každém z nás je světlá i tmavá stránka, záleží jen na nás, kterou necháme vyhrát.
Být moc hodný se nevyplácí.
V dnešní době už nebude lépe, jen hůře.
Občas se vyplácí bojovat a nevzdávat se, ovšem je důležité poznat, do kdy to hza to stojí.
V životě existují dobré i špatné chvíle, i tak se ale musíme snažit si jej užívat.
Štěstí nepřijde samo, občas mu zkrátka musíme pomoct.
Na začátku je každý z nás jako nepopsaná kniha, na kterou se postupem času začne psát.
Občas je ale těžké nevzdat se po tom všem, co se s námi nebo kolem nás děje. Cítíme se často bezmocní, nemilovaní a připadá nám, že ačkoliv nám toho ke štěstí chybí málo, chceme toho vlastně moc. Nezbývá než vyčkat, co se bude dít a popřát si hodně štěstí.
"Jak bychom mohli být ještě někdy šťastní?
Zanikne Kraj, všechno ostatní také a my zmizíme s ním!
A všechno, co bývalo na tomto světě krásné bude pryč..."






To je přece krásný text, jak je možné, že ti tu nikdo nenechal komentář? V mnohém jako bys mi mluvila z duše. To, co bylo jisté, se ztrácí, to co bylo krásné, mizí, je jisté, že dvakrád do jedné řeky nevstoupíme, ale někdy je té nejistoty příliš.