Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

Šrámy minulosti

15. září 2013 v 21:49 | Anielik |  Povídky
Posadil se na lavičku a ukázal jí vedle sebe, aby se posadila vedle něj. "Nechceš mi něco říct?" věnoval jí povzbudivý pohled a sledoval ji pohledem, jaký měl jen on. "Nevím, co máš na mysli." zalhala přesvědčivěji, než se cítila a odvrátila pohled. "No jen pojď..." ukázal opět na místo vedle sebe a pokynul jí, ať se posadí vedle. "Vím, že mi něco chceš říct, ale čekám, až mi to řekneš ty..." usmál se na ni a naklonil hlavu trochu na stranu, při čemž stále neuhybal pohledem.
"Když já nemůžu, nejde to, nemám asi dost síly nebo odvahy nebo já nevím..." zasekla se a povzdechla si, načež sklopila hlavu. "Ale prosimtě, jen ven s tím." usmál se a pozvedl jí jemně hlavu. "Kdo nic nezkuší, nic nezíská, tak do toho. V životě se musí riskovat." mrknul na ni a čekal klidně na odpověď.
"Víš, je to už dlouho, ale srdce stále bolí, i kdyby nemělo, vím, že by nemělo. Je to přece už dlouho, nechápu to." povzdechla si a odvrátila opět pohled. "Myslím, že to není všechno."
Pohlédla na něj a pokrčila neochotně rameny. "Víš, člověk zažije některé věci jen jednou v životě. Motýlky v břiše, rozklepané ruce a naprostou bezstarostnost a štěstí. Některé lidi potkáš jen jednou, ale buď se vaše osudy spojí a nebo ne, buď musíš čekat, jestli se tak stane, nebo jsi prohrál a prostě nikdy nebudeš mít to, co si přeješ ze všeho nejvíc." odmlčí se a znovu nadechne. "Zkrátka časem přestáváš mít chuť jíst, nespíš, slzy se derou do očí samy a připadáš si, že jsi v jiném světě. Obzvláště, pokud se ti minulost představuje každým dnem a znovu se ti připomíná, co bylo a co už nikdy v budoucnosti zřejmě nebude. Jen vzpomínáš a procházíš místy, které ti připomínají chvíle, kdy jsi byl skutečně šťastný, ale víš, že některý věci se nebudou opakovat, nemohou."
Do očí jí vhrkly slzy. "Taky víš, že důvěru a bezpečí, co cítíš v tom objetí už nebudeš cítit nikdy s nikým jiným, ztrácíš zájem o vše, o co by jsi měl. Každý den se zdá delší, než jeden rok a tím víc se potápíš, čím více těch roků je. Ale zkrátka ty pocity..." odmlčela se, aby našla ta správná slova "Nejde zkrátka slovy popsat něco, co existuje, ten důvod, kterého se nejde dotknout, ale víš, že existuje. Člověk nevěří na tyhle věci, dokud to sám nezažije."
Sklonila hlavu a nechala kanout slzy. "A o to více to bolí, čím více věcí, které si přeješ nejvíce a snažíš se o ně, tak tím víc o ně přicházíš a ztrácíš je. I když ne v pravém slova smyslu, ale přicházíš o ně. Pocity, přátelé, úspěchy. To vše se rozpadá v prach. Člověku pak zbudou jen vzpomínky a přemýšlí, co mohl udělat jinak."
Zvedla oči a pohlédla na něj. "Ale je hřích mít sen a chtít jen jednu věc? Trochu lásky, pozornosti a kus dobrého srdce. Tím více tě to táhne, pokud víš, že druhý má sám své starosti a problémy, ale přesto si najde čas řešit a pomoci ti s těmi tvými."
Pohled se jí zamlžil skrze slzy, které si následně otřela. "Jestli je milovat hřích a bolavé srdce je trest, tak jsem zhřešila a umírám na bolavé srdce. Někdo mě tedy trestá a můj sen a za má přání. Ale nemůžu jinak dál, ztrácím sílu a hroutím se na kolena, klečím tu před Tebou a ztrácím odvahu, sílu, řeč i půdu pod nohama, ale je to tak. A odpusť mi to, já si svůj osud nevybrala, nicméně jsem za něj ráda a jsem za něj vděčná, jelikož jsem zažila něco, co zřejmě už nikdy, ačkoliv bych si to z hloubi duše přála." dokončila a sklonila hlavu, při čemž nechala kanout slzy do prachu k zemi.
Chvíli na ni hleděl s chápavým výrazem ve tváři a povzbudivým úsměvem. Natáhl k ní ruku a sledoval ji. Chvilku hleděla k zemi a poté pohlédla na ruku a na něj, skoro neznatelně se pousmála a chopila se jeho ruky. "nemohu Ti dát, co chceš, ale nikdy Tě nenechám padnout, budu tu pro tebe a kdykoliv budeš potřebovat, jsem tady, tak se neboj za mnou přijít. Budeš jednou šťastná, ne se mnou ale budeš a určitě to bude brzy." pousmál se a objal ji. Opět pocítila ten neobvyklý pocit, který cítila jen v jeho objetí. Jako kdyby držela v rukou celý svět, který nikdy nebude patřit jí.
"Jsi skvělá holka, hodná, milá, krásná, jen si věř a nezoufej." pohladil ji po tváři a opět objal, při čemž nechal kanout její slzy, ale hladil jí po vlasech.
"Jednou bude dobře... jednou.." zašeptala potichu a zavřela oči, ze kterých jí stále tekly slzy.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Elis Elis | Web | 22. září 2013 v 20:56 | Reagovat

Velmi hezky napsané .....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama