V podvečer dne, kdy slunko zapadá,
jedna dlouhá myšlenka mě napadá
Jaké všechny šance jsem měl,
můj hlas se přitom strašně chvěl.
Přemýšlím, kam vede tahle cesta,
jestli ještě něco zmůžou moje gesta.
Jestli ještě něco zmůžou moje slova,
najednou jako bych to prožíval celé znova.
Všechny ty vzpomínky a pocity,
které byly z ničeho nic rozbity.
Rozbity a roztříštěny v střepy
z ničeho nic uzavřené jak temné sklepy.
Jako temná místa, víš, ta v strašidelných příbězích,
teď se tak maximálně utápím v depresích.
Je to jako v hluboké a tmavé vodě,
to jen Tys to dokázala přejít v pohodě.
Jako kdyby se nic nestalo, jako kdyby zmizel společný čas,
máš teď jiné starosti, už si ani nevzpomeneš v nás.
Tan čas je pro Tebe už dávno pryč,
nejradši bych ted zařval z plných plic.
Ucítit svobodu, oprostit se od Tvých pout,
už se z toho zakletého kruhu prostě hnout!
Udělat za minulostí tlustou čáru,
oklepat se z toho nechutného podvodu.
Dát si doušek čistého vína, v čisté sklence,
přitom se nechat hladit paprsky uprostřed letního července.
Jenže tohle vše už je pryč a já nemám šanci smát se,
jelikož jsem sám v sobě zavřený, jak ta největší hráze.
Chci jen pohlazení slunce a pohled luny,
aby den nebyl smutný ale opět slunný.
Víc už asi nemá cenu psát
Jen jediný..Chci se zase smát..

Tato báseň je společná práce mé osoby a jednoho moc dobrého přítele a úžasného člověka. Moc Ti děkuju.




