... skřivánek co v síti lapen žadoní a sténá,
kolem něho překvapivě - jenom černá stěna...
Co si budeme zapírat, mám prostě tvůrčí krizi. Zřejmě nějaké špatné období způsobené špatnými okolnostmi, každopádně nejsem schopná dát dohromady báseň o více verších, i dva mi dávají docela zabrat, co si budeme povídat...
Víte, je zajímavé, že jakmile se účastníte běžného dne se svým obvyklým režimem - dejme tomu vstávání, snídaně, práce, oběd, práce, domov a odpočinek - tak si nějak nejste schopní přebírat myšlenky, jednoduše jste buď rádi, že jste z práce doma a chcete odpočívat, tudíž na to nemáte náladu, nebo na to nemáte čas.
Když však onemocníte a jediné, co znáte jsou čtyři stěny, jeden pokoj, popřípadě koupelna a kuchyň, kam si chodíte pro čaj, tak máte fůru času a začínáte přemýšlet, procházet si to, co se stalo, děje, může a nemusí stát, co se pokazilo, co se zlepšilo...
Jenže Murphyho zákonem (zákonem schválnosti) přichází takovéto chvíle vždy vcelku nevhod a v nejméně očekávanou chvíli, kdy by jste potřebovali dělat a vylepšovat kopu věcí, ve chvílích tedy, kdy vám skutečně o něco jde a ve kterých potřebujete co nejvíce snahy a nápaditosti, aby jste dosáhli svého kýženého cíle.
Heh, věděli jste, že v takovýchto chvílích stačí, abyste narazili na něco, o co jste dlouho usilovali a motali se v tom a až teď vidíte, jak málo stačilo k tomu, aby jste dosáhli svého a kde přesně nastal zlom, kdy jste to totálně pokazili a ztratili šanci? Zaručuji, že to fakt funguje, stačí to jen vyzkoušet. Mladším ročníkům myslím stačí jen projet konverzace na Facebooku.
Ale ne, teď vážně (dnes píšu jak na nějakém tom kýčovitém blogu, s 13 letou adminkou, která si z toho dělá svůj osobní deníček, heh), je škoda, že až s odstupem času zjistíte co jste ztratili, získali, co jste naopak ztratit a získat mohli, ale nepovedlo se, a přitom stačilo tak nehorázně malinko.
Řídila jsem se pravidlem, že vše, co jsem kdy tolik chtěla, ke mě nakonec přišlo, něco po měsíci, něco až po patnácti letech, ale přišlo a udělalo mě to šťastnou na delší dobu v kuse, než je pár hodin štěstí. Ale postupem času si uvědomuju, že existují věci, které se tomuto pravidlu vymykají a muselo by přijít nevím co (zřejmě asi mimozemšťani, jinak vážně netuším), aby se toto pravidlo týkalo i takovýchto neobyčejných věcí.
Je mi sice jen něco malinko pod osmnáct, ale troufám si říct, že můj jediný, největší sen a nejvíce usilovné přání se nikdy nesplní, (tedy, přišlo ke mě v nějaké formě, ale ne v takové, jakou byhc si přála, ta obecná forma), jsem si tím naprosto jistá. A to mám před sebou, dejme tomu, když počítám, že se dožiju takových těch sedmdesáti let, tak na to mám padesát dva let, badesát dva krát třista šedesát pět dní, krát dvacet čtyři hodin...
A přesto si troufám říci, že se to prostě nevyplní. Všichni víme, že někdy je i minuta dlouhá, když se vleče, a i během sekundy může být jako lusknutím všechno prostě... pryč.
Nezbývá, než být prostě šťastní s tím, co máme
a s tím i pracovat a rozvíjet se dále.
Ačkoliv tedy víme, že se kopa věcí v našem životě nevyplní, i tak budeme stále doufat, že? (Nevrť tou hlavou, já vim, že to tak je, jen si to odmítáš zatm přiznat!)
Ale co, třeba se nám to jednou vyplní.
Víte, ze všeho nejvíc se bojím, že umřu sama a jednou se ze dne na den probudím a zjistím, že už jsem stará na to, udlat a říci to, co jsem chtěla nebo měla, že už je moc pozdě a že jsem si měla ten život více užít. Neříkám, že se bojím umírání, každý z nás jednou umře, někdo dřív, nekdo déle, každý si tu prostě musí splnit ten svůj úděl či úkol (říkej si tomu jak chceš, význam je stejnej) a odejít odsud pryč. Ne, s tím jsem prostě smířená. Ale nejsem smířená s tím, že bych umřela náhle, resp. bych umřela, a neřekla bych sbohem těm, které mám tolik ráda.
Heh, jsem si vzpomněla, že nesnáším, když mi někdo jednou větou, otázkou či pohledem vezme všechna slova a nevím co říci. Neříkám, že je to špatně, ale pokud jde o člověka, co mám ráda (ráda, jakožto že mám s tou osobu dobrý vztah, nemysli hned na lásku!), tak mám i takový příjemný pocit, jako kdybych psala povídku, kde se dlouholetí přátelé baví a kluk prostě poté k holce (říkala jsem vám, že ti dlouholetí přátelé byli kluk a holka, ne?), no tak prostě se ten kluk otočí k holce a poté, co ona řekla "Připadám si, jako kdyby mi svět házel klacky pod nohy..." tak odvětil "Jestli ano, tak vždy půjdu před tebou a budu zametat cestu..." (není to nejlepší příklad, spíš se nehodí na to, co chci říct. Zkrátka myslím ty věty, co vám vyrazí dech.
Ale nemyslím to obyčejné přátelství, jakože se znáte, vídáte se, občas se pozdravíte, prohodíte pár slov - mám na mysli to přátelství, kdy jeden druhému můžete říct vše a ta druhá osoba vás podrží bez výsměchu a občas i nemístných žertů.
A po několika letech, nebo měsících, se vás snaží povzbudit a vykouzlit vám úsměv na tváři. (Někde jsem četla, že o tom prej přátelství je... Jen se mi přiznejte, kolik takových přátel máte? Moc ne co..)
Víte proč jsou takoví přátelé nejlepší? Jelikož je jich pár a nejsou na každém rohu a pokud jich máte pět ve svém blízkém okolí a potkáváte je každý den, jste šťastná osoba, jelikož jich máte fakt najednou docela nadprůměr.
Nemyslím celkem, ale v koncentraci na jedno místo. (Víte co myslím, jen to neumím vysvětlit tak, abych to sama od sebe pochopila... no o to tu teď nejde, jestli to chápu já, hlavně abyste to chápali vy...)
Ovšem, (ano, dostáváme se k lásce, seš rád?), pokud jste schopni po měsíci milovat člověka na celý život (jasně a je-li to vzájemný, ale to sem teď nepleť!), tak máte také nehorázné štěstí (jo, mam to já vím, alespoň v tomhle..."
Hele, upřímně život je prostě jako horská dráha...
... jednou si nahoře a jednou dole,
tak nefňukej a snaž se, vole ...
Heh, asi jsem přesedlala na drsnější styl poezie, ale když mě se nic jiného na slovo dole prostě nerýmovalo. Mi připomíná, že bych měla jít spát, když už je za pár minut půl druhý ráno a já marodím se zápalem plic....
Jenže mě se nějak nechce přestat, nejde to... Sem chytla nit a jakmile jí pustím, už nenavážu... (si asi taky udělám rubriku spontánních textů a budu to tam zařazovat, do úvah je tohle totiž dosti subjektivní... ale co, frknu to tam).
No, každopádně mam na jazyku dost myšlenek a jak se mi to v té hlavě míchá, není schopná žádná se dostat ven. (Znáte to, jako zaseklej automat, když se k otvoru pro výdej nahrne moc plechovej najednou a pomíchaj se a ven zkrátka všechny najednou nemůžou, nevejdou se do tý díry, odkud si to ty, nebo někdo jinej vezme, aby se mohl napít... A nemysli hned perverzně, protože jsem napsala díra a otvor. Každopádně dokud někdo neprojde a nestrčí mezi to ruku, aby se to zprovoznilo zase, tak nic nevypadne. - A říkám Ti nemysli perverzně!)
A tu o tom, že když se něco pokazí, tak se pokazí vše, už jste slyšeli? Jo? A co tenhle:
Vykoukne krokodýl z vody na rybáře a ptá se:
"Berou, berou?"
"Kdepak, ani ťuk..."
"Tak se na ně vykašli a pojď se vykoupat."
"Kdepak, ani ťuk..."
"Tak se na ně vykašli a pojď se vykoupat."
Heh, jo, nechala jsem se unést, vím, že to sem nepatří, ale nemohla jsem si pomoci. Sice je to trochu slabší, ale pořád je to prej vtip, tak nevim. No nic. Teď jsem porušila u článku už tolik pravidel, a to jen během tohoto článku, že další porušení bude asi jedno. Takže už mizim spát, nebo bude další průšvih a jdu se léčit (na hlavu už to nepujde, to je beznadějný...). Takže se zatim mějte a někdy, až budu mít zase náladu na bodu mrazu a ujeté myšlenky, tak se třeba zase spontánně ozvu, do té doby ale jen seriozně a klasicky.
Takže zatím čau (a teď bacha, poprvé jo, pužiju smajlíka) =] (Nemužu uvěřit, že jsem to udělala!)





