Upřímně, poslední dobou nějak ztrácím inspiraci a schopnost psát básničky a poslední dvě byly spíš spontánní výstřelky do tmy, než básničky, jaké bych si s mým námětem představovala.
Poslední dvě básničky měly být o něčem úplně jiném a ty pocity, které v nich měly být, tam popravdě nebyly ani trošku. Ztratily srdce a duši, jsou v podstatě o ničem a k ničemu, jelikož nevyjadřují, co mají.
Připadám si jako v americkém filmu, kdy superhrdina ztrácí své výjimečné schopnosti. Ztrácím schopnost psát povídky, básničky, schopnost a snad i důvody se smát, usmívat.
Jelikož právě chvíle, kdy jsme šťastní, nám ukazují, co jsme mohli mít nebo měli, když už v té chvíli nejsme a o to více je to poté zdrcující.
Jsem zkrátka už jen schopná přemýšlet, uvažovat, klást otázky a střílet slepě do tmy, jelikož poslední dobou neumím rozvést jednu prostou a chvilkovou myšlenku do něčeho většího, delšího, co by bylo možné v klidu a bez ostychu vydat.
Pomalu snad už ani nejsem schopná psát, jelikož mě ani nenapadá, co odepisovat na zprávy v chatu, které mi přicházejí od nejlepších přátel.
Začínají mi lézt na nervy některý přátelé, nejlepší přátelé a já nevím proč. Jestli je něco špatně u mě nebo u nich, kdo z nás a jestli někdo z nás vůbec tu chybu udělal, zkrátka bych ráda věděla, co je špatně.
Věci zkrátka začínají být poslední dobou špatně a nevím, jak je napravit.
Snad mám jen krizi, ať už normální nebo tvůrčí. Snad už se neumím soustředit na nic jiného, než na tu jednu věc, co jsem letos opravdu zvrtala nejvíce, a vše špatné přejde, až se toto napraví. To říct neumím.
Snad to ale bude brzy v pořádku a budu moci napsat báseň, která má skutečně srdce i duši a mluví vlastní řečí, avšak přesně to, co jsem do ní chtěla vložit.




