Dýka do srdce,
zarývá se víc,
není rubu bez líce,
a bez bran není klíč.
Zarývá se hluboko,
bolí to, tak strašně bolí,
usmíváš se, na oko,
srdce už se jenom drolí.
Jako popel vítr odvál,
jako pírko unesl,
rozpustil ten starý obal,
charakter už poklesl.
A ono bolí, bolí dál,
neustává v tom,
není nic, co by jsi si přál,
ze stěn prázdný dóm.
Místo, kde jsi sám,
bez všeho a nikoho,
zahodil ten dar,
nerozhlížel už se okolo.
Ať už dýka dokoná,
zanoří se na dno,
kde jsem nyní já,
zahrávati není radno.
Ukonči to, prosím, hned,
neroztočíš zřejmě více,
polámaný svět,
ani pohasnuté svíce.






Můžu se zeptat?
Tohle vymýšlíš ty?