16. března 2013 v 23:41 | Anielik
|
Dva malé oblázky uprostřed dlaně,
jen zvedni oči a podívej se na ně.
Jeden býval kdysi tvůj a jeden u mě,
odmítls' jej, ne příliš skromně.
Kdysi štěstí, úsměv znamenaly,
nyní se však proměnily v prach,
časem se dál rozpadaly,
a vmísil se strach.
Světlo vystřídala tma a temno,
naděje pohasla a pohaslo i světlo,
vzpomínky zahltila tma a oči opět slzy,
je však pozdě na to skončit a zapomenout brzy.
Vína ani kapky, už jen číše vyschlá,
pozdě to, na co jsem poté přišla.
Zbývá už jen čísat staré dopisy,
nyní prázdná slova stvrzena podpisy.
Už jen stará slova slýchat,
to, co nutí mě přestat dýchat,
toulat se vzpomínkami, gesty,
zametat ty prašné cesty.
Zapomenout a jít opět dál,
kéž by jsi tu se mnou stál.
Avšak místo dvou oblázku, už jen jeden,
a já budu doufat, že se ještě někdy sejdem.'
Moc pěkná báseň, hezky procítěná :)