Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

Vzpomínky - 1. část

12. února 2013 v 18:27 | J. K. Rowling |  Něco málo z knih
Harry bezradně pohlédl na opuštěný rám Brumbálova portrétu, který visel přímo za ředitelským křeslem, a pak se k němu otočil zády. Kamenná myslánka byla uložená ve stejné skříni jako vždy. Harry ji vytáhl, položil ji na stůl a vlil do široké mísy s runovými znaky po obvodu Snapeovy vzpomínky. Uniknout do hlavy někoho jiného bude požehnaná úleva… ani Snape mu nemohl zanechat nic horšího než svoje myšlenky. Zvláštní, stříbřitě bílé vzpomínky zavířily a Harry do nich skočil bez váhání, s pocitem nezodpovědné odevzdanosti, jako by čekal, že tím utiší mučivý žal.


Propadl se po hlavě do slunečního svitu a nohama nahmatal teplou zemi. Když se napřímil, viděl, že stojí na téměř opuštěném dětském hřišti. Vzdálenému horizontu vévodil jediný obrovský tovární komín. Na houpačkách se komíhaly sem a tam dvě dívky a schovaný za keřem je pozoroval nějaký hubený kluk. Měl přerostlé černé vlasy a oblečení tak různorodé a neladící, že to působilo téměř úmyslným dojmem: příliš krátké džínsy, ošuntělý plášť tak velký, že klidně mohl patřit dospělému muži, a podivnou košili, která vypadala spíš jako dámská blůza.
Harry k chlapci přistoupil o něco blíž. Snapeovi zjevně nebylo víc než devět nebo deset let, byl pobledlý, malý a vyzáblý. V jeho úzkém obličeji se zračila neskrývaná dychtivost, s níž sledoval, jak se mladší z obou děvčátek houpá čím dál výš než sestra.
"Už dost, Lily!" křikla starší dívka.
Děvčátko se pustilo houpačky přesně v nejvyšším bodu oblouku a vyletělo do vzduchu, doslova se rozletělo, se zvonivým smíchem se vzneslo k nebesům, a místo aby spadlo a zlámalo si kosti na vyasfaltovaném hřišti, letělo vzduchem jako akrobat na visuté hrazdě, zůstalo v něm nepřirozeně dlouho a dopadlo rovněž nepřirozeně lehce.
"Máma říkala, že to nemáš dělat!"
Petunie zašoupala sandály o zem, až to chřupavě zaskřípalo, a když se houpačka zastavila, seskočila z ní s rukama v bok.
"Máma říkala, že to nesmíš, Lily!"
"Ale mně nic není," stále ještě se chichotala Lily. "Jen se podívej, Petty! Koukni, co umím."
Petunie se rozhlédla. Na hřišti nebyl nikdo kromě nich dvou a samozřejmě Snapea, o kterém ale nevěděly. Lily sebrala ze země květ, který opadl z keře, za nímž se Snape skrýval. Petunie přistoupila blíž, zjevně rozpolcená mezi zvědavostí a nesouhlasem. Lily počkala, dokud nebyla sestra tak blízko, aby dobře viděla, a potom k ní vztáhla dlaň. Kvítek v ní ležel a otevíral a zavíral okvětní plátky jako nějaká fantastická mnohoústá ústřice.
"Přestaň s tím!" zaječela Petunie.
"Vždyť ti neubližuje," bránila se Lily, sevřela ale květ v ruce a odhodila ho na zem.
"To se nesmí," prohlásila Petunie, očima ale sledovala, jak květ padá k zemi, a neodtrhla od něj oči ani teď. "Jak to děláš?" zeptala se a z hlasu jí jednoznačně čišela závist.
"To je přece jasné, ne?" neudržel se už dál Snape, vyskočil zpoza keře a ukázal se. Petunie zapištěla a rozběhla se zpátky k houpačkám, Lily se sice také očividně vylekala, ale zůstala stát. Snape už zřejmě litoval, že o sobě dal vědět. Díval se na Lily a bledé tváře mu zalévala matná červeň.
"Co je jasné?" zeptala se Lily.
Snape se celý třásl nervozitou a rozčilením. Střelil pohledem po vzdálené Petunii, která teď postávala u houpaček, ztlumil hlas a prohlásil: "Vím, co jsi zač."
"Co tím myslíš?"
"Že… že jsi čarodějka," šeptl Snape.
Zatvářila se uraženě.
"To není moc hezké, něco takového někomu říkat!"
Se zdviženým nosem se otočila a zamířila k sestře.
"Ne, počkej!" křikl za ní Snape. Byl teď už úplně rudý a Harry nechápal, proč si nesvlékne ten směšně velký plášť, pokud ho ovšem na sobě neměl proto, že nechtěl, aby Lily viděla halenu, kterou má pod ním. Rozběhl se za děvčaty a směšně mával rukama, takže podobně jako v pozdějších letech trochu připomínal netopýra.
Obě sestry ho pozorovaly - tentokrát je spojovala nelibost a držely se jedné z tyčí houpačky jako pikoly při hře na schovávanou.
"Je to pravda," přesvědčoval Snape Lily. "Jsi čarodějka. Už tě delší dobu sleduju. Na tom ale není nic špatného. Moje máma je taky čarodějka a já jsem kouzelník."
Petuniin smích byl jako studená sprcha.
"Kouzelník!" zapištěla. Stačila se už vzpamatovat z jeho nenadálého zjevení a vrátila se jí odvaha. "Já moc dobře vím, co jsi zač. Ty jsi ten Snapeovic kluk! To jsou ti, co bydlí až dole u vody, v Tkalcovské ulici," vysvětlovala sestře a z jejího tónu bylo zřejmé, že to není právě doporučeníhodná adresa. "Proč nás šmíruješ?"
"Nikoho nešmíruju," ohradil se Snape. Byl zpocený, cítil se trapně a mastné vlasy se mu leskly v jasném slunečním světle. "Tebe bych určitě nešmíroval," dodal jedovatě, "ty jsi mudla."
Petunie sice zjevně nechápala, co tím slovem myslí, jeho pohrdavý tón jí ale nemohl uniknout.
"Pojď, Lily, jdeme domů!" zavelela řezavým hlasem. Lily sestru okamžitě poslechla a před odchodem ještě Snapea zpražila zamračeným pohledem. Zůstal stát a díval se za nimi, jak procházejí brankou hřiště. Harry jako jediný svědek jeho hořkého zklamání si uvědomil, že Snape tento okamžik dlouhou dobu plánoval, že ale setkání dopadlo úplně jinak, než si přál…
Výstup se rozplynul, a než si Harry stačil uvědomit, co se děje, objevil se v novém prostředí. Teď stál uprostřed hustého mlází a mezi kmeny viděl třpytivou hladinu řeky zalité sluncem. Koruny stromů tu vytvářely malou oázu chladného zeleného stínu. Na zemi seděly proti sobě se zkříženýma nohama dvě děti. Snape měl tentokrát svlečený plášť a jeho neobvyklá halena se v tlumeném polosvětle nezdála být tak podivná.
"… a ministerstvo tě může potrestat, když kouzlíš mimo školu, posílají ti dopisy."
"Já ale přece kouzlím mimo školu!"
"My můžeme. Nemáme ještě hůlky. Malým dětem, které zatím nevědí, co dělají, se to promíjí. Až ti ale bude jedenáct," kývl důležitě hlavou, "a začneš chodit do školy, budeš si muset dávat pozor."
Následovala krátká chvíle ticha. Lily sebrala větvičku, která se válela na zemi, mávala jí ve vzduchu před sebou a Harrymu bylo jasné, že si představuje, jak z ní srší jiskry. Pak ji odhodila, naklonila se k chlapci a zeptala se: "Je to pravda, že ano? Neděláš si ze mě legraci? Petunie říká, že mi lžeš. Říká, že žádné Bradavice neexistují. Je to ale pravda, viď?"
"Pro nás Bradavice existují," ujistil ji Snape. "Pro ni ne, my ale ten dopis dostaneme, ty a já."
"Vážně?" šeptla Lily.
"Určitě," přikývl Snape. I s neuměle ostříhanými vlasy a ve směšném oblečení vypadal zvláštně a působivě, jak tu před ní seděl a překypoval důvěrou ve vlastní osud.
"A opravdu ho přinese sova?" šeptla Lily.
"Obvykle ho nosí sovy," přikývl Snape. "Ty jsi ale z mudlovské rodiny, takže k vám bude muset zajít někdo ze školy a všechno tvým rodičům vysvětlit."
"A je v tom nějaký rozdíl, že jsem z mudlovské rodiny?"
Snape zaváhal. Černýma očima, toužebně se lesknoucíma v zeleném přítmí, přejel po její bledé tvářičce a tmavorudých vlasech.
"Ne," odpověděl, "žádný rozdíl v tom není."
"To je dobře," oddechla si Lily. Bylo na ní vidět, že jí to dělalo starosti.
"Máš obrovské čarodějné nadání," ujišťoval ji Snape. "Viděl jsem to. Celou tu dobu, co tě sleduju…"
Zarazil se a zmlkl; už ho neposlouchala, natáhla se na zem pokrytou listím a vzhlížela k baldachýnu zeleně nad sebou. Hleděl na ni se stejně dychtivým výrazem jako předtím na hřišti.
"Jak to vypadá u vás doma?" zeptala se Lily.
Mezi očima mu naskočila maličká vráska.
"Dobře," zabručel.
"Už se nehádají?"
"Ale ano, hádají," povzdechl si. Nabral do dlaně hrst listí a začal je trhat na malé kousky. Očividně si ani neuvědomoval, co dělá. "Už to ale nebude dlouho trvat a odejdu."
"Copak tvůj táta nemá rád kouzla?"
"On vlastně nemá rád skoro nic," odpověděl Snape.
"Severusi?"
Když ho oslovila křestním jménem, zkřivila se mu ústa drobným úsměvem.
"Ano?"
"Pověz mi ještě něco o mozkomorech."
"Proč tě tak zajímají?"
"Kdybych kouzlila mimo školu -"
"Za něco takového by na tebe mozkomory neposlali! Mozkomorové jsou pro ty, kdo se proviní něčím doopravdy špatným. Hlídají kouzelnické vězení, to se jmenuje Azkaban. Ty se určitě do Azkabanu nedostaneš, jsi moc -"
Znovu se začervenal a rozcupoval několik dalších listů. Pak se ozvalo tiché zašustění, které Harryho přimělo, aby se otočil. Petunii, která se schovávala za stromem, uklouzla noha.
"Petty!" vyhrkla Lily a v hlase jí zaznělo radostné překvapení, Snape ale rozzlobeně vyskočil.
"A kdo teď šmíruje?" křikl. "Co chceš?"
Petunie na něj bez dechu zírala, vystrašená tím, že ji přistihli. Harry viděl, jak usilovně hledá nějakou odpověď, kterou by mu ublížila.
"Co to máš vůbec na sobě?" zeptala se a ukázala Snapeovi na hruď. "Blůzu po mamince?"
Cosi zapraštělo a větev přímo nad Petuniinou hlavou se ulomila a spadla. Lily vyjekla. Větev udeřila Petunii do ramene tak silně, že se zapotácela, o pár kroků couvla a rozplakala se.
"Petty!"
Petunie už ale utíkala pryč. Lily se vztekle otočila ke Snapeovi.
"Tos udělal ty?"
"Ne." Tvářil se vzdorovitě a vystrašeně zároveň.
"Ale ano!" Couvala před ním. "Udělal jsi to ty! Ublížil jsi jí!"
"Ne - to jsem nebyl já!"
Lež ji ale nepřesvědčila. Vrhla na kluka poslední rozhořčený pohled, vyběhla z malého remízku a utíkala za sestrou. Snape se tvářil nešťastně a zmateně…
A obraz se znovu změnil. Harry se rozhlédl: byl na nástupišti devět a tři čtvrtě, Snape stál trochu přihrbený vedle něj v doprovodu nějaké vysoké ženy se zakyslým výrazem v bledém obličeji, tím si byli nápadně podobní, a upřeně sledoval očima čtyřčlennou rodinu čekající opodál. Obě děvčata stála trochu stranou od rodičů. Lily zjevně sestře domlouvala a Harry k ní přistoupil o něco blíž, aby slyšel, co říká.
"… Je mi to líto, Petty, vážně je mi to líto! Poslouchej mě -" Popadla sestru za ruku a pevně ji držela, ačkoli se jí Petunie snažila vytrhnout. "Možná že až tam budu - ne, poslouchej, Petty! Možná že až tam budu, podaří se mi promluvit si s tím profesorem Brumbálem a přesvědčit ho, aby si to rozmyslel!"
"Já - nikam - jet - nechci!" odsekla Petunie a dál se pokoušela vyrvat ruku ze sestřina sevření. "Myslíš, že chci jet do nějakého pitomého hradu a učit se tam nějaké - nějaké -"
Přejížděla bledýma očima po nástupišti, po kočkách, které mňoukaly v náručí svých majitelů, po sovách, které mávaly křídly a houkaly na sebe z jedné klece do druhé, po studentech, z nichž někteří už byli oblečení v dlouhých černých hábitech, nakládali kufry do vlaku taženého zářivě červenou parní lokomotivou nebo se po letním odloučení zdravili radostnými výkřiky.
"- myslíš, že chci, aby ze mě byla - zrůda?"
Lilyiny oči se zalily slzami a Petunii se konečně podařilo vysvobodit svou ruku.
"Já nejsem zrůda," vzlykla Lily. "Jak můžeš něco tak ošklivého říct?"
"Vždyť tam právě jedeš," ušklíbla se Petunie se zadostiučiněním. "Do zvláštní školy pro zrůdy! Ty i ten Snapeovic kluk… Oba jste úchylové, docela obyčejní úchylové. Dobře že vás oddělí od normálních lidí. Je to v zájmu naší bezpečnosti."
Lily pohlédla na rodiče, kteří se s výrazem nefalšovaného potěšení rozhlíželi po nástupišti a nasávali nezvyklou atmosféru. Pak se znovu podívala na sestru a promluvila tichým rozhořčeným hlasem.
"Asi sis nemyslela, že je to taková škola pro zrůdy, když jsi psala řediteli a škemrala jsi, aby tě tam taky přijali."
Petunie zrudla.
"Škemrala? Já jsem neškemrala!"
"Viděla jsem, co ti odpověděl. Napsal to velice zdvořile."
"Neměla jsi právo číst -" zašeptala Petunie. "To byla moje soukromá - jak jsi mohla -?"
Lily se prozradila tím, že koutkem oka pohlédla na nedaleko stojícího Snapea. Petunie zalapala po dechu.
"To ten kluk to našel! Ty a ten kluk jste slídili v mém pokoji!"
"Ne - neslídili jsme -" Teď se naopak musela bránit Lily. "Severus viděl tu obálku a nechtělo se mu věřit, že by si nějaký mudla mohl dopisovat s Bradavicemi, to je všechno! Říká, že u pošty určitě potají pracují kouzelníci, kteří se starají -"
"Vypadá to, že kouzelníci strkají nos úplně do všeho!" rozhořčila se Petunie a ruměnec v jejím obličeji vystřídala nepřirozená bledost. "Ty zrůdo!" osopila se na sestru a povýšeně odkráčela za rodiči.
Obraz se opět rozplynul. Snape chvatně procházel chodbičkou spěšného vlaku do Bradavic, který kodrcavě uháněl venkovskou krajinou. Převlékl se už do školního hábitu, využil pravděpodobně první příležitosti, aby se zbavil děsivého mudlovského oblečení. Konečně se zastavil, když došel ke kupé, v němž se halasně bavilo několik chlapců. V koutě u okna se krčila Lily a obličej měla přimáčknutý k okenní tabuli.
Snape otevřel dveře kupé a posadil se proti ní. Krátce na něj pohlédla a pak se znovu zadívala z okna. Oči měla opuchlé pláčem.
"Nechci s tebou mluvit," hlesla přiškrceně.
"Proč ne?"
"Petty mě n-nenávidí. Protože jsme četli ten dopis od Brumbála."
"No a co?"
Střelila po něm pohledem plným hlubokého odporu.
"Je to moje sestra!"
"Je to jen -" Rychle se zarazil. Lily byla naštěstí příliš zaujatá tím, že se snažila nenápadně si otřít oči, a neslyšela ho.
"Už jedeme!" vyhrkl a nedokázal potlačit nadšení v hlase. "Dočkali jsme se! Jedeme do Bradavic!"
Přikývla, otírala si slzy, nevydržela to ale a nepatrně se pousmála.
"Doufám, že se dostaneš do Zmijozelu," pokračoval Snape, povzbuzený tím, že se trochu rozjasnila.
"Do Zmijozelu?"
Jeden z chlapců, kteří s nimi seděli v kupé a kteří se až do té chvíle o Lily ani o Snapea v nejmenším nezajímali, se při vyslovení toho jména ohlédl a Harry, jehož pozornost se soustředila výhradně na dvojici u okna, spatřil vlastního otce. Byl to malý chlapec s vlasy stejně černými jako Snape, vyzařovala z něj však ona nepostižitelná aura někoho, o koho bylo celý život dobře, ba láskyplně postaráno - přesně to, co Snapeovi tak nápadně chybělo.
"Kdo by stál o to, dostat se do Zmijozelu? Myslím, že bych raději odešel, co ty na to?" zeptal se James chlapce, který se rozvaloval na protějším sedadle. Harry si překvapeně uvědomil, že je to Sirius. Ten se ale neusmál.
"Celá moje rodina studovala ve Zmijozelu," řekl.
"A hrome," podivil se James, "já měl dojem, že vypadáš docela normálně!"
Sirius se ušklíbl.
"Třeba tu tradici poruším. Kam by ses chtěl dostat ty, kdybys měl na vybranou?"
James pozdvihl v ruce neviditelný meč.
"Přece - Do Nebelvíru, kam míří všechna statečná srdce! Jako táta."
Snape si tiše pohrdlivě odfrkl. James se k němu výhrůžně otočil.
"Něco se ti na tom nezdá?"
"Ale ne," ujistil ho Snape, lehký posměšný úšklebek ale svědčil o pravém opaku. "Pokud ti víc záleží na svalech než na rozumu -"
"A kam by ses chtěl dostat ty, když nemáš jedno ani druhé?" přerušil ho Sirius.
James se hlasitě rozchechtal. Lily se trochu rozčileně napřímila a přejela Jamese i Siriuse nevraživým pohledem.
"Pojď, Severusi, najdeme si nějaké jiné kupé."
"Ohóóó!"
James i Sirius napodobili její povznesený hlas a James se pokusil Snapeovi podtrhnout nohu, když odcházeli.
"Ještě se uvidíme, Srabusi!" zvolal hlas jednoho z těch dvou, když se dveře kupé zavíraly…
A obraz se znovu rozplynul…
Harry stál přímo vedle Snapea a prohlížel si svícemi ozářené kolejní stoly a studenty vzrušené očekáváním. Pak zazněl hlas profesorky McGonagallové: "Evansová, Lily!"
Sledoval matku, jak rozechvěle vystupuje z řady, kráčí k rozvrzané stoličce a sedá si na ni. Profesorka McGonagallová jí položila na hlavu Moudrý klobouk a ten sotva vteřinu poté, co se dotkl jejích tmavě rudých vlasů, vykřikl: "Nebelvír!"
Harry slyšel, jak Snape tiše zasténal. Lily si sejmula klobouk z hlavy, vrátila ho profesorce McGonagallové a spěchala k jásajícím studentům u nebelvírského stolu, cestou se ale s drobným smutným úsměvem ohlédla přes rameno na Snapea. Harry viděl, jak se Sirius na lavici posunul kousek stranou a udělal jí místo. Podívala se na něj, zjevně si vzpomněla, že se s ním viděla ve vlaku, založila si ruce na prsou a rozhodným pohybem se k němu otočila zády.
Vyvolávání jmen pokračovalo. Harry sledoval, jak se Lupin, Pettigrew i jeho otec připojují k Lily a k Siriusovi u nebelvírského stolu. Konečně, když už zbýval k zařazení jen asi tucet studentů, vyvolala profesorka McGonagallová Snapea.
Harry došel spolu s ním ke stoličce a díval se, jak si pokládá na hlavu klobouk. "Zmijozel!" ozvalo se zvolání Moudrého klobouku.
A Severus Snape se k Lily otočil zády a kráčel na opačnou stranu Velké síně, kde už na něj čekali jásající studenti zmijozelské koleje a Lucius Malfoy s lesklým odznakem prefekta na hrudi ho poplácal po zádech, když se posadil vedle něj…
A další změna…
Lily a Snape spolu kráčeli po hradním nádvoří a zjevně se kvůli něčemu hádali. Harry si pospíšil, aby je dostihl a poslechl si, o co jde. Když k nim došel, povšiml si, že jsou oba mnohem větší - od zařazování zřejmě uběhlo několik let.
"… jsem se domníval, že jsme přátelé," říkal právě Snape. "Nejlepší přátelé."
"Taky že jsme, Seve, ale nelíbí se mi někteří lidé, se kterými se stýkáš! Nemůžu si pomoct, ale nemám ráda Averyho ani Mulcibera. Mulciber! Co na něm prosím tě vidíš, Seve? Na takovém hnusákovi? Víš, co se onehdy pokusil provést Mary Macdonaldové?"
Lily došla ke kamennému sloupu, opřela se o něj a vzhlédla k úzkému bledému obličeji.
"To přece nic nebylo," bránil se Snape. "Byla to jenom legrace, nic víc -"
"Byla to černá magie, a jestli ti něco takového připadá legrační -"
"A co to všechno, co provádí Potter a ta jeho parta?" vyjel na ni Snape. Opět se při těch slovech začervenal, jako by nedokázal držet svoji nevoli na uzdě.
"Co s tím má co dělat Potter?" chtěla vědět Lily.
"V noci utíkají tajně ven. A na tom Lupinovi je něco divného. Kam se pořád ztrácí?"
"Je nemocný," odpověděla Lily. "Říká se, že je nemocný -"
"Každý měsíc za úplňku?" ušklíbl se Snape.
"Já tu tvoji teorii znám," přikývla chladně Lily. "Nechápu ale, proč po nich jdeš jako posedlý. Proč se staráš o to, co dělají po nocích?"
"Jen se ti snažím ukázat, že nejsou tak báječní, jak si o nich zřejmě všichni myslí."
Podíval se na ni pronikavýma očima, až ji polila červeň.
"Aspoň ale nepoužívají černou magii," ztišila hlas. "A myslím, že jsi doopravdy hrozný nevděčník. Slyšela jsem, co se onehdy v noci stalo. Jak ses potají spustil do chodby pod Vrbou mlátičkou a jak tě James Potter zachránil před tím, co tam dole…"
Celý Snapeův obličej se vztekle zkřivil. "Zachránil?" vyprskl. "Zachránil? Myslíš, že si hrál na hrdinu? Zachraňoval krk sobě a těm svým kamarádíčkům! Nesmíš si - nedovolím ti -"
"Nedovolíš? Co ty mi máš co dovolovat?"
Lilyiny zářivě zelené oči se přivřely a zbyly po nich pouhé štěrbinky. Snape okamžitě couvl.
"Tak jsem to nemyslel - jen prostě nechci, aby tě vodil za nos - je do tebe zakoukaný, James Potter je do tebe zakoukaný!" Slova jako by se mu drala z hrudi proti jeho vůli. "A není to… všichni si o něm myslí… velký famfrpálový hrdina -" Snapeova hořkost a nevole dosahovala takového stupně, že už nedokázal mluvit souvisle, a Lilyino obočí se zdvihalo stále výš.
"Že je James Potter nafoukaný pitomec, to vím sama," zarazila konečně Snapeovo blábolení, "nemusíš mi to říkat. Ale Mulciberův a Averyho smysl pro humor je prostě zlý. Zlý, Seve. Vůbec nechápu, jak se s nimi můžeš přátelit."
Harry pochyboval, že Snape její poznámky na adresu Mulcibera a Averyho vůbec slyšel. Jakmile se pohrdlivě vyjádřila o Jamesi Potterovi, celé jeho tělo se uvolnilo, a když odcházeli, jako by byla v jeho kroku nová svěží jiskra.
A obraz se rozplynul…
Harry teď sledoval, jak Snape odchází z Velké síně poté, co dokončil písemný test NKÚ z obrany proti černé magii, jak se toulá po školních pozemcích stále dál od hradu a neúmyslně se blíží k velkému buku, pod nímž sedí James, Sirius, Lupin a Pettigrew. Tentokrát se však Harry držel v uctivé vzdálenosti, protože už věděl, co se tam stalo. Pamatoval si, jak se James Severusovi vysmíval a pak ho nechal viset ve vzduchu, věděl, co kdo ze zúčastněných udělal a řekl, a nijak netoužil vyslechnout si to ještě jednou. Viděl, jak se ke skupince připojila Lily a pokoušela se Snapea bránit. Nezřetelně slyšel, jak na ni Snape ve svém ponížení a zuřivosti křičí a zaslechl i onen neodpustitelný výraz: mudlovská šmejdka.
Opět změna obrazu…
"Omlouvám se."
"To je mi jedno."
"Říkám, že se omlouvám!"
"Šetři dechem."
Byla už noc. Lily měla na sobě župan a stála s rukama založenýma na prsou před portrétem Buclaté dámy u vchodu do nebelvírské věže.
"Jsem tady jen proto, že jsi podle Mary vyhrožoval, že tady budeš spát."
"To je pravda. Byl bych tady přespal. Nechtěl jsem ti říct mudlovská šmejdka, prostě mi to jen -"
"Vyklouzlo?" V Lilyině hlase nebyla ani špetka soucitu. "Už je pozdě. Celá léta jsem tě pořád omlouvala. Nikdo z mých kamarádů nechápe, proč se s tebou vůbec bavím. Ty a ti tvoji báječní kamarádíčci Smrtijedi - vidíš, ani se to nesnažíš popřít! Ani se mi nesnažíš vymluvit, že to je přesně to, o co vám všem jde! Už se nemůžete dočkat, až se připojíte Ty-víš-ke-komu, co?"
Otevřel ústa, nic ale neřekl a zase je zavřel.
"Nemůžu už dál nic předstírat. Vybral sis vlastní cestu a já taky."
"Ne - poslouchej mě - nechtěl jsem -"
"Nechtěl jsi mě nazvat mudlovskou šmejdkou? Vždyť přece říkáš mudlovští šmejdi všem, kteří jsou stejného původu jako já. Proč bych zrovna já měla být jiná?"
Na rty se mu drala nějaká slova, Lily na něj ale pohrdavě pohlédla, odvrátila se a prošla otvorem v portrétu dovnitř…
Chodba se rozplynula a tentokrát trvalo o něco déle, než obraz nabyl pevných obrysů. Harry měl pocit, jako by plul oceánem proměnlivých tvarů a barev, ten se však po chvíli znovu ustálil. Stál na vrcholku nízkého kopce, opuštěný a roztřesený zimou uprostřed tmy, a slyšel kvílení větru ve větvích několika bezlistých stromů. Dospělý Snape těžce oddechoval, s hůlkou pevně sevřenou v ruce se otáčel kolem dokola a čekal na něco nebo na někoho… Ačkoli Harry věděl, že se mu nemůže nic stát, nakazil Snapeův strach i jeho. Ohlížel se přes rameno a přemýšlel, na co asi Snape čeká -
Pak vzduchem prokmitl oslepující klikatý záblesk bílého světla. Harry se vteřinku domníval, že udeřil skutečný blesk, Snape ale padl na kolena a hůlka mu vylétla z ruky.
"Nezabíjejte mě!"
"To jsem ani neměl v úmyslu."
Pokud Brumbál při přemístění nadělal nějaký hluk, přehlušil ho zpěv větru ve větvích stromů. Náhle stál s rozevlátým hábitem před Snapem a obličej mu zdola ozařovalo světlo vrhané jeho hůlkou.
"Tak mluvte, Severusi. Jakou zprávu mi lord Voldemort posílá?"
"Žádnou - nenesu žádnou zprávu. Přišel jsem z vlastní vůle!"
Snape lomil rukama. S rozcuchanými černými vlasy, které mu poletovaly kolem hlavy, vypadal trochu jako šílenec.
"Přicházím - přicházím s varováním - vlastně s prosbou - prosím -"

zdroj


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama