Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

Není den, aby...

20. ledna 2013 v 18:25 | Anielik |  Články z inspirace a nápadu
Někdy jsou chvíle a dny, kdy byste nebyli schopni vyjmenovat jedinou pozitivní věc a kdy si připadáte, že vše, co děláte, nemá žádný cíl ani smysl, protože se vám věci bourají pod rukama a nic se vám nedaří, ba právě naopak.
A ptáte se jen "Proč?", nevíte, jestli jste něco udělali, že vás ostatní soudí, aniž by žili váš život a když stejně ostatní si myslí, že ví vše, ačkoliv vám do hlavy nevidí.
Ale vždyť jediné, co jste si přáli bylo štěstí - to je to tak moc? Tolik, že se k vám má otočit jednou čelem a ne zády?
Někdy si říkám, že je mi asi jedno, jestli umřu, každý jednou umře, dříve nebo později, ale nakonec umřeme všichni, je to jen otázkou času. Je mi jedno jak zemřu, to není to, z čeho bych měla strach.
Neděsí mě tma jako taková, děsí mě tma života. Že na konci tunelu nebude žádné světlo, za kterým bych mohla jít, jen temná samota a smutek, neštěstí.
Ano, bojím se toho, že umřu a nebudu šťastná.
Že nestihnu říct sbohem.
Že nestihnu říct věci, které jsem měla.
Že nestihnu napravit věci, které jsem mohla.
Že nestihnu udělat to, co jsem si vždycky přála.
Že promarním příležitosti, které už víckrát nepřijdou a ovlivní to zbytek mého života.
Že ztratím to, na čem mi nejvíce záleželo a co pro mě bylo nejdražším,
Bojím se ztráty a samoty provázené neštěstím, toho se bojím.
A jako ke každé růži patří trny, ke každému životu asi patří chvíle, kdy se štěstí otočí zády a vy si připadáte zbyteční, k ničemu a jen na obtíž.
Protože tohle jsou trny života, které vás raní kdykoliv můžou, ale obdivuji toho, kdo se nenechá a tyhle chvíle nemá, nikdy neměl - protože je to nemožné umění.




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | Web | 21. ledna 2013 v 9:51 | Reagovat

Hezký článek.

2 <LaDy MargaretH> <LaDy MargaretH> | Web | 21. ledna 2013 v 13:39 | Reagovat

moc pěkný blog :)

3 Intri Intri | E-mail | Web | 21. ledna 2013 v 22:33 | Reagovat

To znám také... někdy třeba lituji toho, proč žiji v této době, ale zjistila jsem, co na to pomáhá - knihy. Takový válečný román, či přiběh Žida z druhé světové války a už je člověku lépe...
Přemýšlet o smrti je podle mě normální a patří to k životu. Já si ji třeba představuji jako nekonečný maraton - můžeš spadnout, zastavit, ale stejně se do toho cíle dostaneš, ať chceš či ne.

4 Chokina Chokina | Web | 22. ledna 2013 v 17:02 | Reagovat

Hrozne ma štve tento životný strereotyp, túžim toľko vecí zmeniť, napraviť, urobiť, užiť si zo všetkého niečo, aby som si pred mohla povedať, že môžem pokojne umrieť, lebo môj život stál za niečo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama