Jak růže bez vody,
ověnčeni podvody,
a pár prázdných slov,
i tucet bezpředmětných strof,
bez slunce a kapky deště,
a srdce, které úpěnlivě šeptá
"ještě".
Ještě pár chvil strávených v světle,
zbytek paprsků provázených světlem,
co tě nenechají odejít,
nebo jen tak pohodit.
Jak ztracený kus hadru,
srdce, na něž nelze vzíti sádru,
není to zlomená ruka,
jen nekonečná muka,
prožívaje zas a znova,
a opět ta prázdná strofa,
jež připomíná, co jsi chtěl,
dříve, než ptáček uletěl,
zpívat jinde, jiným,
dříve, než stal jsi se činným,
našel lepší místo,
teď však můžeš míti jisto.
S ním ti nic nechybělo,
avšak poté, co to odletělo,
nevíš jak dál žít,
jen musíš sebrat se a jít,
vydržet a neustat,
neumět se obejít,
co ti dříve bylo drahé jako život sám,
jen neplač, vstávej a běž dál.






Poněkud neoriginální verše