close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

2. kapitola - Tehdy to začlo

29. prosince 2012 v 22:30 | Anielik |  Osud nočního tvora

Tehdy to začlo


A obtížemi jsem se pokusila postavit, ale marně, podlomily se mi nohy i ruce a já jsem spadla zpět na zem. Ovšem v tu chvíli jsem opět ztratila vědomí a následujících pár minut se neprobudila.



Ve chvíli, kdy Lilla opět ztratila vědomí, padlo k zemi poslední mrtvé, nepřátelské tělo. Probudila se až uprostřed teplých kožešin. Nacházela se v kruhové místnosti. Stěny byly z dřevěných prken a v krbu na druhé straně místnosti hořel oheň v kamenném krbu. Bylo to jediné světlo v celé místnosti, ale i tak jej bylo dost.
Ihned se posadila na posteli, právě zaslechla hlasy.
"Irmë miron erst camyë legrist."první zněl vcelku naštvaně, ale stále relativně v klidu. "Mio eret sarmir." nepoznávala ani jednoho z nich, taky ani jednomu z nich nerozuměla, tuto řeč neznala, zřejmě ji asi ani nikdy nezaslechla.
"Ehm, promiňte."pokusila se na sebe Lilla nějak upoutat pozornost, aby si jí všimli. "Ralëst er gristo laret." odvětil ještě naposledy svému společníkovi jeden z dvojice osob, které si spolu povídaly, načež ten druhý odešel.
"Ano? Potřebujete něco…?" pronesl k ní s hlubším, pronikavým a tak trochu strach nahánějícím hlasem, při čemž vysekl menší poklonu.
"Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala?"vyhrkla Lill bez okolků a upřela na něj svůj pronikavý, tázavý pohled, očekávajíc jeho odpověď. "Nejdříve bychom se měli představit, než se dozvíš, kde ses ocitla a jak ses zde ocitla." odvětil s naprostým klidem a vysekl další poklonu. "Jemnuji se Ramir. Právě se nacházíš v prvním domě Oprëmského panství svobodných Elfů." zaznělo místností s nacvičeným úředním tónem. Lill se zatvářila překvapeně, ale nakonec také lehce poklonila a vyslovila své jméno. "Jmenuji se Lillias Cissco, ale lidé mi říkají Lill." odvětila a na krátkou chvíli se odmlčela, při čemž si téměř neslyšně odkašlala a rozhlížela se kolem sebe. "Jak sem se sem dostala?" naléhala s další otázkou a upřela na Ramira opět svůj pohled.
"Napadly vás legie temna, ale nemusíte mít strach, již se zde opět neobjeví, osobně jsem se o to postaral."zaznělo na odpověď a až teprve si Lill uvědomila, že neví, kde se nachází její bratr.
"Kde je bratr?!"vyhrkla bez jediné překážky Lill na Ramira a sledovala jej ustaraným pohledem. "Nestrachuj se, Kivuli jej odnesl na bezpečné místo, nachází se v pátém domě, až budeš plně zdráva, můžeš jej jít navštívit, dovedu tě tam. Nyní ovšem odpočívej." odpověděl na její poslední otázku a vydal se na odchod. "Nas mare." vyřkl, načež zmizel pryč otvorem na pravé straně místnosti, dříve, než stačila Lill ještě něco říci.
Hleděla ke dveřím, ve kterých právě zmizel Ramir, posléze si opět lehla a upřela oči k otvoru ve zdi. Objevila se v ní totiž další postava, nesoucí v rukou mísu všemožného ovoce, většinu z toho nikdy neviděla, ale jen mlčela a tiše sledovala osobu v přilehlých, zelenomodrých šatech s až nepřirozeně dlouhými rukávy. Vlasy barvy mědi měla sepnuté do vysokého drdolu a u spánků jí dolů splýval po každé straně jeden pramen vlasů obtočený stříbrným řetízkem od takřka nenápadné korunky, která jí seděla ve vlasech.
"Last est miro, aldirë." pronesla žena a na stůl stojící před její rozlehlou postelí postavila mísu s ovocem, než opět zmizela v otvoru.
Lilla za ní chvilku opět koukala, než očima sklouzla k míse a váhavě se posunula o pár centimetrů vpřed. Rozhlédla se, jako kdyby čekala, že ji někdo sleduje a pošoupla se zase o trochu vpřed. Takto se ještě párkrát rozhlédla, než se konečně dostala až k míse a se zaujetím si ji prohlížela. Uvažovala, který kus ovoce si vezme jako první. Její volba nakonec padla na růžově, celkem šťavnatě a sladce vyhlížející kousek ovoce. Přitáhla si jej pomalu ke rtům a kousíček ukousla. Vskutku to bylo sladké, ale strašně dobré, v mžiku tedy zmizel celý kousek ovoce a ještě pár dalších, podobný, jen v barvách odlišných kousků z celé mísy s ovocem.
Takovéto ovoce nikdy nejedla, ale už nyní si získalo její plné sympatie. Celá mísa ovoce v ní zmizela ve chvíli, kdy zrovna do místnosti vcházela povědomá, ženská postava. Usmála se a vzala do rukou prázdnou mísu.
"Děkuju, bylo to moc dobré." pousmála se nesměle Lill, avšak poté, co spatřila v dívčině tváři nechápavý výraz, došlo jí, že ne všichni umí mluvit stejným jazykem, jako ona. Tak tedy natáhla ruku s napřaženým ukazováčkem k míse a poté vztyčila palec, na znamení, že jí ovoce chutnalo.
Nyní konečně se objevil v dívčině tváři výraz pochopení a s úsměvem pokývla hlavou. "Ahh, arta mës litria estyë." pronesla opět cizím jazykem a poklonila hlavou, nejspíše na znamení díku, při čemž se na ni ještě jednou usmála a bez jakýchkoliv dalších slov zmizela pryč.
V tu chvíli si přišla Lill snad ještě více osamělá, než kdy jindy. Nacházela se sice mezi značným počtem lidí. Tedy, lidé zřejmě není nejlepší označení, řekněme tedy osob. Ale to, že jí nerozuměli a ona jim, jen umocňovalo její pocit osamělosti a úzkosti.
Nevěděla, co má dělat - jestli má zůstat na místě a ještě si odpočinout nebo se jít porozhlédnout kolem. "Nebudu tu přece jen tak sedět, to se mi nepodobá!" napomenula se v duchu a spustila nohy z postele na zem. Vůbec nebyla studená, jako by dokonce hřála. "Hloupost, je to přece jenom dřevo!" ušklíbla se pro sebe. "Dneska mě napadaj jenom samý hloupý myšlenky." zavrčela na sebe a pomalu se doplížila k otvoru ve zdi, kde předtím zmizeli všichni, co ji dosud navštívili. Tedy, moc jich nebylo, jen Ramir a nějaká žena.
To co uviděla, by nebyla schopna si přiznat ani v tom nejjasnějším snu. Nacházela se na vrcholu stromu, vysoko - tedy ne vysoko, jako je pár stop, ale skutečně vysoko, jako kdyby se vyšplhala na vysokou horu - nad korunami stromu, široko daleko lze zahlédnout jen hustý les a na obzoru vysoké, zasněžené hory, jejichž bílé čepičky jen zářily do dálky.
Nikde nikoho nezahlédla, jen slunce vysoko nad hlavou, zřejmě bylo právě poledne, a občas hejno ptáků, které vzlétlo do výšin.
U nohou se nacházel první schod, z mnoha a mnoha dalších, které objímaly a obtáčely strom jako hladový had. Vykročla tedy dolů, avšak, kolem schodů se nacházelo jen nízké zábradlí, spíše pro okrasu, i tak jí ale nevzalo odvahu a ona pomalu kráčela dolů ze schůdků, cestou narazila na mnoho otvorů a ploch vysoko v korunách stromů, na kterých se nacházely jen další obytné části.
Několik stop nad zemí se zastavila na jediném odpočívadle, které se zde nacházelo a opřela se o zábralí, vyšší, než všechna ostatní. Ve výškách se proplétaly můstky a mosty mezi stromy, v různých výškách. Zde u odpočívadla schody končily. Dále vedly jen visací můstky. Všude to žilo, narozdíl od vesnice, ve které se narodila a kde žila několik let. Odevšad zněl smích, živé rozhovory, kterým ovšem nerozuměla, přátelské rozmluvy, odevšad se hrnuli osoby a někam mířily, každý měl něco na práci a byl zabaven nějakou činností.
Snad to byl jen sen, ovšem ten nejkrásnější sen, který se jí kdy zdál - jenže toto bylo lepší, věděla, že to není sen. Zřejmě se ocitla v ráji, jinak si to nedokázala vysvětlit. Nevěděla ale, jestli se může vzdálit, aby pak našla cestu zpět. Její úvahy ale přerušil čísi hlas.
"Nas mare andrer."pronesl a uklonil se. "Neposlechla jsi a vzdálila jsi se od původního místa." dodal s neznatelným úšklebkem i nepříjemným podtónem. Nevěděa, jestli se má začít bát nebo jestli je ten podtón upřímný, zmohla se tedy jen na "Ano, omlouvám se, nechtělo se mi jen tak sedět a nic nedělat..." nesměle se pousmála a sledovala Ramira pomněnkovýma očima. Ten se však neusmál a jen jí opětoval pohled. "Ratrë." pokývl hlavou a pobídl Lil, aby jej následovala.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ore Ore | Web | 30. prosince 2012 v 15:19 | Reagovat

Skvěle napsané :) Jsem zvědavá na další díl :)

2 Chokina Chokina | Web | 30. prosince 2012 v 15:31 | Reagovat

Píšeš krásne, tak pútavo! Fakt krásne, nemám čo dodať, len pokračuj!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama