Vyprávěj

Během války ve středozemí se toho odehrálo mnoho, nové životy přicházely stejně rychle, jako odcházely a nikdo z nás netušil, kdy toto všechno skončí. Mnozí z nás už pochybovali, zdali tato temná doba vůbec odezní a nechá nás být.
Myšlenka, jestli někdy bude ještě lépe, byla součástí každodenního života nás všech, avšak byli i tací, kteří se nevzdávali a bojovali za to, co jim bylo tak drahé. Bylo jich ovšem málo. Příliš málo na to, aby se něco změnilo.
Tehdy jsem ovšem poznala někoho, za kým jsem byla rozhodnuta stát až do konce oněch temných dnů, jež nebraly konce.
Život na západě nás naučil bojovat o přežití. Nebylo to nic pěkného, jen pro nás to znamenalo den za dnem se snažit o to, abychom neumřeli hlady nebo žízní.
Každé ráno jsme s bratrem chodili do hvozdů na lov a pro zásoby čerstvé vody. Avšak v těchto dobách války číhalo nebezpečí všude.
V ten den nebylo výjimkou, že jsme šli s bratrem pro vodu a pokusit se o nějaký úlovek. Zacházeli jsme hlouběji a hlouběji do lesa, aniž jsme si toho všimli a zanedlouho jsme se již nacházeli hluboko ve hvozdech. Začalo se stmívat a tehdy jsme si konečně všimli, jak daleko jsme zašli, ovšem cestu ven neznal ani jeden z nás a krajinu začal zahalovat plášť temnoty, jako každou noc.
Oheň jsme sice uměli rozdělat, ale nechtěli jsme se toulat okolní krajinou v těchto časech. Ale to, před čím jsme tak zběsile utíkali, nás nakonec dostihlo v ten nejnevhodnější čas.
Mezi stromy a porosty se začaly míhat tlupy nepřátel a noční tvorové se konečně dostávali ke slovu, právě nadcházel jejich čas.
Jako malí jsme sice byli vyučování v zacházení mečem, stejně jako v umění s lukem, v této nepřátelské přesile jsme však neměli šanci uspět a přitom vyváznout živí. Ale nebylo se kam schovat a byli tak blízko.
Křik…
Slova v jejich rodném severském jazyce…
Touha po boji…
Žízeň po krvi…
Byli blízko a přibližovali se stále blíže…
Pomalu nebylo úniku…
Ucítila jsem jen ostrou ránu, která mi proběhla celým tělem, a poté jsem o sobě notnou chvíli nevěděla. Po pár minutách jsem se probrala a očima hledala bratra. Našla jsem ho rychle - ležel také na zemi, zřejmě dostal ránu do hlavy, stejně jako já, ovšem on se ještě neprobral.
Začala jsem tedy pohledem pátrat, co se děje a v tom jsem ho spatřila - hrdinu, o kterých se dnes píše už jen v legendách.
Pod černým péřovým pláštěm se v té tmě téměř ztrácel, kolem sebe měl upoután stříbřitý luk a na zádech zdobený, avšak prostě, toulec se šípy, nebylo mu vidět do tváře, ale v rukou třímal meč, jenž se blyštil ve světýlkách pochodní, které s sebou přitáhly ony - výtvory temna.
Oháněl se jím a hlavy nepřátel padaly jedna za druhou, občas se ozval dutý zvuk - to jak se složilo mrtvé a bezvládné tělo na zem.
Ve tmě se ale zablýsklo ještě cosi jiného. Byly to oči šelmy, která byla tiše přikrčena u země - byl to sněžný levhart, obzvláště vzácný v těchto krajích. Ale bylo mi jasné, že toto je ten, který ví, za co bojuje a proč za to bojuje, ten, který byl mým osudem a já za ním měla stát až do konce.
Byla jsem si tím hned jistá.
Pokusila jsem se tedy postavit na nohy a pokusit se něco udělat, aby nebyl sám, v tomto nerovném, nečestném a nespravedlivém boji.






Krásné...