Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

Pozlacenou branou

18. listopadu 2012 v 23:37 | Anielik |  Básničky
A jednu, nebo dvě,
sklenky vína,
obrátit se k postavě,
však čí je tohle vina..?

Dostal ses tam, kam jsi chtěl,
ni citu, kroku, znaku tváře,
to už jsi ty neviděl,
duše lháře, slůvka snáře.

Vysvětlení netřeba, však
kdo by taky chtěl..?
Z života jen vrak,
a stovky mrtvých těl.

A smutná píseň slavíka,
snad zpívá,
nebo naříká..?
Kam se asi dívá.

Do zrcadla arény,
do odrazu boje,
zapomeneš na rány,
myslíš si to svoje.

Jen pro diváka souboje,
prosíš, odpouštíš a bojuješ,
či dokonce oboje?
Snad moc si z toho slibuješ.

Bez úsměvu a jediná zbraň,
k čemu úsměv,
a ty Bože, chraň,
šeptáš tiše "Pust mě.."

Nechápeš...?
Však přijde ještě doba,
kdy na nohy se vydrápeš,
a chtít začít znova,

to bude tvoje přání,
přeludy, stíny
klamná zdání,
zločiny a bez příčiny.

A na poslední stranu,
posledních pár písmen,
skrz pozlacenou bránu,
jen my sami dobře víme.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 remie remie | Web | 18. listopadu 2012 v 23:50 | Reagovat

Musíš se s tou prohrou umět pomazlit,
protože jen ode dna se lze odrazit.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama