"Podej mi prosím ten ovladač."
Natahuješ ruku a zjišťuješ, že na něj jen těžko dosáhneš.
"Notak, prosím..."
Žadoníš, pokoušejíce se na něj dosáhnout ještě jednou.
"Zvedni se a podej si ho sám, zas tak daleko není."
Odvětí ti ženský hlas - maminka, jistě, kdo jiný by to byl, než maminka.
"Prosím, tak mi alespoň hoď kapesníky."
Usměješ se sladce, doufajíce, že tento sladký výraz snad zabere.
"Jsi neskutečně líný. Neměl by ses učit?"
Začíná maminka opět s výkladem tvých povinností a s obvyklým rozhovorem.
"Nic mít nemáme, ale fajn, budu se pak učit, hodíš mi prosím ty kapesníky?"
Protočíš oči a opět se mile usměješ, spíše jak měsíček na hnoji a nasadíš psí očíčka.
"Achjo, chytej."
Ozve se opět maminka a hodí ti balíček papírových kapesníků.
"Děkuji ti, maminko."
Odvětíš až přesládle a vytáhneš jeden kapesník, načež se vysmrkáš. A ještě stihneš vzít ovladač od televize.
V hlavě ti však proběhne myšlenka referátu, úkolu a písemky, o které zatím raději nic neříkáš.
Nechceš totiž poslouchat celý ten vodopád předpovědí a toho, jaký jsi a co máš dělat.
Takhle ti to vcelku vyhovuje.





