Její oči, tvoje gesta,
kdo ví,
kam vede tahle cesta,
sleduješ mě a myslíš ji,
snad jsem ta, co sní,
možná ta,
které neplní se přání,
chudák,
co se po bohatsví shání,
nebo jenom ten,
co jen chtěl,,
aby splnil se mu sen.
A tvoje gesta,
tvé pohlady,
roztřístí i ta místa,
ty pevné základy,
to jediné, co dávalo odvahu,
bezradné duši,
že jí zřejmě smutek sluší,
a svrhnuli ji do prachu,
zastavena na prahu,
zastavila ze strachu,
nebo jenom z povinnosti,
z pocitu ztracenosti,
nebo pouhá nepotřeba,
její duše,
odbýváš tak samozřejmě,
suše.
Jen na chvíli,
bys ji zastavil,
ona by ti řekla,
co změnilo její odvahu,
a život naruby,
odtrhla se od prahu,
a přesto jste ji zklamali.
Možná jenom plané fámy,
jen pouhé sny,
jak ubíhají dny,
však již nezůstane s námi.





