Jenom noc,
a ta divná moc,
však okovy,
a záře luny,
že zvoní podkovy,
a hrají struny,
k čemu to.
Když srdce v řetězech,
koupe se již v krvi,
a pomalu,
jistě,
lámáno jest v půli,
snad nestačí to.
A co slzy,
které ředí onu
krvavou lázeň.
A smích nasaditi,
tak i kázeň,
to snad ani nesmíš žádat.
Jistě, úsměv,
a dobrý pocit,
zdá se ti to,
zdání často klame,
ale stále se to děje,
stále to samé.
Nestojíš tu, jako dřív,
a city, ředí síto,
jenže slova,
které šeptal jsi,
ta nebyla upřímná,
a mě je to teď líto.





