Když opouštíš podium uprostřed hry,
mažeš vzpomínky a mažeš i sny,
když otíráš slzy z blednoucí tváře,
a na konci tunelu pohasla záře.
Zmizela naděje a všude je temno,
krutá tma už zahnala teplo.
Dveře se zavřely a tys zůatal sám,
jak na šikmé ploše jen jeden trám.
To lano, co svazuje ruce,
a bodá do srdce tak rychle a prudce,
na ústa přilepí trnovou pásku,
jako to zvíře, co ztratilo krásku,
jako anděl, jež prohrál sázku.
Jako pták, kterému utrhali křídla,
za čarou, jež vykreslila křída,
kterou jsi překročil v životní hře,
a rozkol, jenž se s rozhodčím pře.
Stín vyhrál a nic mu není málo,
o štěstí se ti snad jenom zdálo.
Natahuješ ruku ku plamínku svíce,
chceš, aby hořela a zážila více.
Ale život zfoukl to světlo poslední,
je tma a doba, než se rozední,
jen vzpomínky se míhaj' pamětí,
a ty už víš, že tohle svítání bylo poslední.





