Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

Já věřím na víly! A jo a jo a jo!

23. září 2012 v 20:07 | Anielik |  Povídky
Předem tohoto článku bych ráda poukázala na opět nový design. Byl nahozen včera ve večerních hodinách a ačkoliv se to autorce blogu stále nezdá, ostatním se to líbí, takže než přijdu na to, co tomu chybí, tak asi takhle zůstane, takže doufám, že se vám snad bude líbir a zůstane tu alespoň nějakou tu chvíli k všeobecné spokojenosti.
Jako vždy, i dnes děkuji za přízeň, kterou chováte k tomuto blogu a nejvíce děkuji těm, kteří se sem stále vrací a čtou rádi mé články.
Nyní už ale přejdeme k povídce na téma týdne, které je "Já věřím na víly. A jo a jo a jo!". Nyní už přeji pěknou zábavu a příjemné počtení.



Předem chci říci, že se nejedná o povídku ani pohádku klasickou tak, jako tak. Představne si v roli víly dobro, které ztělesňuje.
Toto téma zde již jednou bylo, myslím si však, že by zasloužilo mnohem více pozornosti, už jen kvůli těm, kteří se šťastného konce nedočkali a prohráli bitvu i válku. Už jen kvůli těm, kdo bojovali a ztratili sílu bojovat dále. už jen kvůli nim by se tomuto tématu měli lidé více věnovat, věřím, že kdyby bylo více lidí, kteří se o toto téma zajímají a jen nečinně nesedí a nepřihlížejí, bylo by na světě mnohem více lidí, kteří jsou šťastní, na rtech jim září úsměv a neumírají, kvůli sobectví a osobnímu potěšení způsobenému cizí bolestí. Ať už mluvíme o šikaně, kyberšikaně nebo domácím násilí. Dovolte tedy, abych vám vyprávěla příběh, který vám snad otevře oči.

"Vždycky jsi hrála s nadšením bez ohledu na to, co je ve hře."

"Vstávej Alex, musíš do školy, už je čas vstávat, tak vyskoč z postele." zazní tichem hlas, který rázem přeruší sen. "Notak, šup, nebo přijdeš pozdě do nové školy a to přeci nechceš!" na posteli se převalí obrys postavy a cosi zamumlá. "Mě se nechce mami..." zahuhlá pod dekou a přetáhne si ji přes hlavu, aby nebyla vidět. "Ale už mazej z té postele, já vím, že se ti nechce, ale prázdniny skončili." zasměje se něčí hlas a do pokoje vejde o něco starší žena, ale více, než čtyřicet jí určitě nebude. Stáhne z dívky deku a pošimrá ji na bocíhc. "Notak broučku, vstávej, už je hotová snídaně, wafle, jak je máš ráda."
"Fakt?" vyhrkne Alex a napřímí se na posteli, zmínka o waflích ji dočista probudí a vyskočí z postele. "Už běžim!" zavolá na mamku, nandavajíce si své oblíbené, roztrhané jeany, která mezitím opustila pokoj. Chvíli se štrachá ve skříni, ale nakonec sáhne po žlutém tílku a hmátne pro tašku přes rameno, kde má všechny učebnice a přetáhne si ji přes hlavu. Seběhne dolů schody a zastaví se až v kuchyni u stolu, kde shodí tašku vedle židle a posadí se, při čemž se pustí do jídla s velikou chutí, rychle zhltne wafle, čapne opět tašku a proběhne kolem mamky. "Díky mami." prohlásí zvesela a doběhne do koupelny, kde si stáhne své dlouhé, blonďaté vlasy do culíku a oči si přetáhne jemně tužkou na oči a řasenkou. Poté se vyřítí do předsíně, kde si nandá boty a zaklapne za sebou dveře.

"Když jsi přišla na jeviště, zářila jsi jako slunce."

"Nová škola, první den..." zamumlá Alex rozklepaně a nervozně zároveň, načež se usměje při pohledu na svou novou školu - to ale ještě netuší, co ji čeká - a začne se ploužit dovnitř.
Ve třídě se posadí na volné místo vepředu, jediné volné místo. Lidé na ni koukají zvláštními a opovržlivými pohledy. Když přijde do třídy učitel, všichni věnují pozornost jemu, ale občas se na Alex běkdo koukne.
"Dobrý den třído. Dovolte, abych mezi námi v první řadě přivítala novou studentku z Michiganu, přistěhovala se teprve nedávno, ale věřím, že sem brzy zapadne." pronese profesorka s úsměvem a pokyne Alex, aby šla za ní před tabuli.
"To určitě..." ozve se z druhého konce třídy posměšně od neznámé osoby, profesorka toto zřejmě nezaregistrovala.
"Ahoj, já jsem Alex..." usměje se Alex a lehce zvedne ruku na znamení pozdravu, dostane se jí ovšem akorát pohrdavých gest. "Tak, běž si zase sednout, pustíme se do učení..." usměje se na ni profesorka a Alex se posadí. Následně na ní přistane několik papírků. Rozbalí je a nestačí se divit, v každém jsou nenávistná hesla. "Tady douho nepřežiješ...", "...nezapadneš, o to už se postaráme...", "Jsi mrtvá..."...

"Jen Bůh ví, co se pokazilo, a proč jsi opustila jeviště v prostředku písně."


Z policejního hlášení:
Alexandra Lewisová byla nalezena dne 28.11.2007 mrtva
ve svém pokoji. Dle nasvědčujících okolností se sama oběsila opaskem na
pokojovém trámu. Sebevraždu učinila dva měsíce po nástupu na novou školu.
V jejím pokoji byla nalezena videokazeta, kde vše vysvětluje slovy z dopisu
na rozlouženou, který byl vedle videokazety nalezen také.
"Už nemůžu dál. Myslela jsem, že nová škola bude dobrá a najdu zde nové lidi,
kteří mi budou rozumět a se kterými si budu mít co říci, ale zvrtlo se to.
Po tom všem, jak mi říkali a co mi udělali to musím skončit. Bude to moje
"Gate to the heaven paradise" (brána do nebeského ráje). Mami, promiň mi to,
jestli můžeš, vzkaž bratříčkovi, ať nepláče, buď silná, a tátovi vzkaž, ať se
netrápí, žijte dál. Já svůj boj prohrála. Žijte dále, jako kdybych nikdy nebyla
a nezapomeňte na mě. Sbohem".
Domnělí viníci byli zadrženi a vzati do vazby za zřejmou šikanu a za pokus o vraždu.

"Neměl jsem tušení, že maskuješ ztrápenou duši."


V dněšní době trpí pod vlivem šikany v jakékoliv podobě kolem 35% dětí ve věku od 13 do 18 let. Zhruba 17% z toho se bojí to někomu říci a 10% z toho končí sebevraždou jejich obětí. Šikana není součástí normálního dětství.
Velké množství osob se bojí být také obětí šikany, proto proti tomuto jevu nic nedělá, velká část se přidává k šikanujícímu jen proto, že jim to přijde vtipné, ale ne ze oběti.
Tyto osoby si berou život kvůli přetrvávající způsobované psychické, či fyzické, bolesti. Dnes je to bohužel stjený jev, jako domácí násilí. nebuďte proti němu slepí i vy.

"There are lots of things, in your life, that you can't choose."

(V životě se objeví hodně věcí, které si zkrátka nevyberete.)

Dále bych pro ty, co umějí anglicky, měla jedno video, je sice delší, ale jistě si zaslouží vaši pozornost a dokoukání do konce.


"Už to není jako když jsi odešela v prostředku písně
Tvé krásné písně.
Tvé naprosto krásné písně."


Závěrem chci vysvětlit, proč byl tento článek přiřazen k tématu týdne "Já věřím na víly...".
Někteří lidé si myslí, že šikana se nedá úplně potlačit, s tím souhlasím, ale i přesto věřím, že pokud bude na zemi více lidí, kteří nebudou vůči šikaně slepí, bude méně obětí a méně bolesti v srdcích těch, kteří si tímto procházejí, prošli a třeba ještě, bohužel, projdou.
Víla znázorňuje, stejně jako příběh, ze kterého pochází tato hláška, symbol naděje, radosti, snů a štěstí. Všeho, co může přinést jedna jediná pomoc, TŘEBA PRÁVĚ OD VÁS.
Proto říkám, že věřím na víly, věřím na dobro - A JO A JO A JO!




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Hope Hope | Web | 24. září 2012 v 0:59 | Reagovat

já vím, jaké to je, když člověka šikanují a hlavní hrdinku chápu, i když její sebevražřdu neschvaluju

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama