Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

Deja Vu

16. září 2012 v 22:50 | Anielik |  Povídky
Nepřítelova vojska se přibližovala a nebylo téměř úniku, most přes řeku už se dávno zřítil a hradby padly rukou střelného prachu, který si nepřítel lstivě opatřil, aby prolomil kamennou obranu pevnosti, poslední naději lidí, kteří se krčili v podzemní skrýši - ženy, děti, starci.
Zbytek lučištnické obrany se pokoušel zbrzdit nepřítelův postup vpřed a dát tak náskok neschopným boje utéci, dokud je ještě alespoň trochu času a dokud zbývá nějaká naděje.
""Katapulty připravit, pozor, pal!" zaznělo hned za bránou kousek od valících se nepřátelských linií. "Lučištníci, připravte se k palbě!" ozvalo se z jiného místa, tentokrát z hradeb, kde zůstalo jen pár odvážlivců a snažilo se držet ty bestie zpátky. "Palte!" zazněl rozkaz povzbuzující lučištníky k útoku. I tak ale nezabránili všem, aby se tlačili stále blíže k pevnosti a aby pronikli dovnitř. "Dnes zemřřete, nedožžijete se ssvítání!" zavrčel jeden ze skřetů, který se dral hned v první linii a další jej s ohlušujícími ranami a dunivými údery zbraní, doprovázenými řevem těch krvelačných bestií.
"To ti nedovolím!" ozvalo se z koutu hradeb a mezi mrtvolami nepřítele i poddaných se dral Jonathan a namířil meč před sebe, načež se k němu s posměšky vrhlo pár skřetů a začalo se s ním být. Zkušeně se oháněl mečem a nejeden nepřátelský voják v ten den ztratil život. "Chcešš si hrrát??" zasmál se chrčivě jeden skřet a ohnal se opět mečem, načež ihned ztratil hlavu Jonathanovou rukou, jak se ohnal mečem. "Dnes prrohrraješš!" ozvalo se za ním a hrudí mu projel meč, přičemž se mu do ucha ozval chraplavý hlas doprovázený zápachem tlejícího bahna "Je to tvůj osssud!" vítězoslavně se ušklíbl a vytáhl z něj meč.
"Jonathane!" ozval se odkudsi vzdalující se ženský hlas. Byla do Daria, skřeti se na ni jen s úšklebkem podívali a poté na Jonathana a nechali je oba být, zřejmě jim to dodávalo povznášející pocit, vidět její slzy poté, co si sundala přilbici a s havraními vlasy vlajícími za ní se vrhla k němu. "Ne, to nesmíš, bude to zase v pohodě, uvidíš!" začala ho ihned utěšovat, nebo spíše sebe. "
Najednou se Jonathan probral, sledujíce haldu skřetů před sebou, jak se valili kupředu. Sehrálo se to vše přesně tak, jak to nyní viděl. Vrhl se vpřed a snažil se zabránit útoku, nakonec mu však stejně projel meč hrudí a on ucítil ten odporný zápach tlejícího bahna.
Daria se k němu jako ve vidině vrhla a on jí slyšel stále vzdáleněji, chytila ho do náruče a po tvářích jí kanuly slzy, od pusy mu stékal pramínek krve a jen se tiše usmíval. "Deja Vu." Zašeptal tiše a zahleděl se do její tváře. Byla krásná, škoda, že to zjistil až teď, když už je pozdě.
Už nikdy nepozná, jaká je, už nikdy neuslyší její smích, a to vše kvůli jednomu bláhovému a bezhlavému pokusu o obranu, snad nepadl nadarmo. Třeba se tam nahoře setkají.
"Zvláštní…" zašeptal tiše a Daria se na chvilku zastavila a pohlédla mu do očí, slzy jí však kanuly dále "Co…?" zašeptala v slzách. "Jak se… jak se… vše ztratí… v… v jednom okamžiku… navždy…" zachraptěl ještě nakonec a naposledy vydechl.
Tolik stojí odvaha, tolik, dokud člověk nevyhoří, ale stále riskuje, dokud může, ačkoliv zná to riziko, podle jeho skutků se ale pozná jeho pravý charakter. Charakter člověka.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama