Nepřítelova vojska se přibližovala a nebylo téměř úniku, most přes řeku už se dávno zřítil a hradby padly rukou střelného prachu, který si nepřítel lstivě opatřil, aby prolomil kamennou obranu pevnosti, poslední naději lidí, kteří se krčili v podzemní skrýši - ženy, děti, starci.
Zbytek lučištnické obrany se pokoušel zbrzdit nepřítelův postup vpřed a dát tak náskok neschopným boje utéci, dokud je ještě alespoň trochu času a dokud zbývá nějaká naděje.
""Katapulty připravit, pozor, pal!" zaznělo hned za bránou kousek od valících se nepřátelských linií. "Lučištníci, připravte se k palbě!" ozvalo se z jiného místa, tentokrát z hradeb, kde zůstalo jen pár odvážlivců a snažilo se držet ty bestie zpátky. "Palte!" zazněl rozkaz povzbuzující lučištníky k útoku. I tak ale nezabránili všem, aby se tlačili stále blíže k pevnosti a aby pronikli dovnitř. "Dnes zemřřete, nedožžijete se ssvítání!" zavrčel jeden ze skřetů, který se dral hned v první linii a další jej s ohlušujícími ranami a dunivými údery zbraní, doprovázenými řevem těch krvelačných bestií.
"To ti nedovolím!" ozvalo se z koutu hradeb a mezi mrtvolami nepřítele i poddaných se dral Jonathan a namířil meč před sebe, načež se k němu s posměšky vrhlo pár skřetů a začalo se s ním být. Zkušeně se oháněl mečem a nejeden nepřátelský voják v ten den ztratil život. "Chcešš si hrrát??" zasmál se chrčivě jeden skřet a ohnal se opět mečem, načež ihned ztratil hlavu Jonathanovou rukou, jak se ohnal mečem. "Dnes prrohrraješš!" ozvalo se za ním a hrudí mu projel meč, přičemž se mu do ucha ozval chraplavý hlas doprovázený zápachem tlejícího bahna "Je to tvůj osssud!" vítězoslavně se ušklíbl a vytáhl z něj meč.
"Jonathane!" ozval se odkudsi vzdalující se ženský hlas. Byla do Daria, skřeti se na ni jen s úšklebkem podívali a poté na Jonathana a nechali je oba být, zřejmě jim to dodávalo povznášející pocit, vidět její slzy poté, co si sundala přilbici a s havraními vlasy vlajícími za ní se vrhla k němu. "Ne, to nesmíš, bude to zase v pohodě, uvidíš!" začala ho ihned utěšovat, nebo spíše sebe. "
Najednou se Jonathan probral, sledujíce haldu skřetů před sebou, jak se valili kupředu. Sehrálo se to vše přesně tak, jak to nyní viděl. Vrhl se vpřed a snažil se zabránit útoku, nakonec mu však stejně projel meč hrudí a on ucítil ten odporný zápach tlejícího bahna.
Daria se k němu jako ve vidině vrhla a on jí slyšel stále vzdáleněji, chytila ho do náruče a po tvářích jí kanuly slzy, od pusy mu stékal pramínek krve a jen se tiše usmíval. "Deja Vu." Zašeptal tiše a zahleděl se do její tváře. Byla krásná, škoda, že to zjistil až teď, když už je pozdě.
Už nikdy nepozná, jaká je, už nikdy neuslyší její smích, a to vše kvůli jednomu bláhovému a bezhlavému pokusu o obranu, snad nepadl nadarmo. Třeba se tam nahoře setkají.
"Zvláštní…" zašeptal tiše a Daria se na chvilku zastavila a pohlédla mu do očí, slzy jí však kanuly dále "Co…?" zašeptala v slzách. "Jak se… jak se… vše ztratí… v… v jednom okamžiku… navždy…" zachraptěl ještě nakonec a naposledy vydechl.
Tolik stojí odvaha, tolik, dokud člověk nevyhoří, ale stále riskuje, dokud může, ačkoliv zná to riziko, podle jeho skutků se ale pozná jeho pravý charakter. Charakter člověka.





