Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

Za cestou

23. srpna 2012 v 1:52 | Anielik |  Povídky
PODOBNOST TÉTO POVÍDKY S AUTORKOU A ASPEKTY I VĚCI V JEJÍM ŽIVOTĚ JE ČISTĚ NÁHODNÁ, AVŠAK MOŽNÁ, PŘEDEM OVŠEM DĚKUJI ZA PŘEČTENÍ TOHOTO ČLÁNKU A ŽÁDNÉ PŘÍPADNÉ DOTAZY, DĚKUJI ZA POCHOPENÍ.



Stála tady teprve pár minut, ale i tak jí to připadalo jako celé věky. Nevěděla, kterou cestu si má vybrat a cesta zpátky přes most zmizela, jako kdyby snad nikdy neexistovala - nemohla couvnout, leda by skočila do nespoutané řeky, která by jí unesla a sebrala by jí vedomí - ne, cesta zpátky zkrátka neexistovala, musí se tedy rozhodnout, buď se rozhodne mezi těmi dvěma cestami a způsobí bolest jedné z obětí nebo se otočí čelem ke třetí cestě, kdy způsobí bolest všem.
Živě si ta slova vybavovala, všechna ta slovíčka, co zaslechla kolem a která patřila jí - ach jak ta slůvka nyní bolela a táhla ji jako těžky kámen ke dnu jezera, jak jí dusila v hrdle a stahovala jí smyčku kolem krku.
Slýchávala je tak často, ty slůvka podle ní právem lživá, že je znala nazpaměť i tón, s jakým byla přednášena, mohal je zopakovat a nikdo by nezapochyboval, kým byla vyřčena, až tak přesně měla celý tento výstup okoukaný od jejich předvádějících.
"Jsi jako anděl, hodná, milá, chytrá, zkrátka dokonalá"
nebo "Jsi krásná, krásné oči, krásný úsměv, podcenuješ se"
nebo "Jsi nádherná, jsi jako anděl, milá, dobrosrdečná, veselá, plná života"
nebo tento, ten byl její oblíbený, její oblíbené lži "Jsi nejlepší, nejdokonalejší, nejúžasnější, zkrátka dokonalý anděl, který mi chybí".
Všechny tyto scény se jí odehrávali řed očima, když na ně vzpomínala, byly tak živé a zároveň tak lživé, že jen zavřela oči a nechala kanout těch pár slz do prázdnoty kolem ní.
Ale zkrátka si vybavovala ten pocit, to nadšení, když viděla jeho, který o ní věděl první poslední a sám, sám to vždy poznal, když jí něco trápilo a i důvod trápení a to beze slov, na nějž se zmůže jen usmát a dojdou jí slova, v jehož přítomnosti se chvěla vzrušením a třásly se jí ruce, když jí nervy ovládali tělo a sama nad ním ztrácela kontrolu, motýlci jí poletovali v břiše při kažém, byť jen letmém setkání, jež jí donutil se usmát i v ten nejhorší den jen proto, že je to on a že jí stačil jen jeden pohled, aby nedostála slibu, že se bude jen mračit a usmála se. Tolik pocitů zároveň a jen jedna osoba je měla na svědomí, ačkoliv ničit jedno druhým jí přišlo poslední dobou jako stále hloupější nápad.
Stála tu snad věky a stále přemítala, kam má vykročit, možná by měla počkat, možná jí čas cestu ukáže, vždy přeci stačil jen čas a dočkala se toho, co si tak přála a usilovala o to, stačilo vždy přeci jen polevit a vyčkat a vše se samo a bez problémů vyřešilo snad ještě lépe, než by si sama představovala.
Zůstane tu tedy stát, ať už přijde zima, mráz, déšť, či sníh nebo sužující vedro a suchý vítr plný prachu, ne-li třeba jen barevné podzimní listí a rudé slunce za obzorem, které vystřídá stříbrná luna a dopřeje jí alespoň trochu svobody, byť jen té v mysli a snách, ať jí přinese klidně i pláč, bolest, smích i spánek, hlavně když jí pomůže vybrat si tu správnou cestu.
"Prosím, prosím, pomoz mi, ať si vyberu správně a neubližuji těm, kdož si to nezaslouží..." jen tato slova zněla šeptem do ticha, které přinesl osud, snad i to bude klíčem ke správné cestě, kterou jistě získá ten správný směr... Ten, který si přála a v duchu o něj již léta žadoní. Prosím.


TÍMHLE TI DĚKUJU, ŽE STOJÍŠ STÁLE PŘI MĚ A NUTÍŠ MĚ DO TOHO, DO ČEHO NEMÁM ODVAHU, PODOBNOST S TVOU OSOBOU JE PRAVDIVÁ, UZNÁVÁM, A OMLOUVÁM S EZA TO, ALE NEPLÁNOVALA JSEM TO, DĚKUJU, ŽE MI POMÁHÁŠ ZE DNA A UČÍŠ MĚ NADHLEDU I NOVÉMU POHLEDU NA VĚC, NA SVĚT A HLAVNĚ NA SEBE. DĚKUJU...




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama