Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

V prázdném pokoji

5. srpna 2012 v 16:43 | Anielik |  Básničky
Obraz na stěně,
rám zpráchnivěl věky.
A okno, dříve závěsy chráněné,
proměněné v střepy.

Staré plátno, oprýskané barvy,
a stín, který zde stál by,
nebýt nepřízně osudu,
a z not milostnou etudu,
kterou napsal život sám,
a čas, jež ji roztrhal.

Pár ztrouchnivělých prken mezi hřebíky,
a venku tiché slavíky.
V roztrhaném koberci roztrhaný dopis,
a na konci něj to vybledlé, jež zve se "podpis".

Světlo, které dávno ztratilo pověstný svit,
co nutilo lidi dále žít,
které třímalo kapku štěstí,
nehledě na to, kdo rozdával tresty.

Dveře již dávno vypadlé z pantu,
jako důkaz darovaného fantu.
Jenom ticho důkazem tohoto místa,
ani mysl si nemůže být jistá.

A vánek cuchající vlasy návštěníka,
snad toho, kdo porušil ticho - křivopřísežníka.
Vánek beroucí slova i dech,
strach v těchto čtyřech zdech.

Cáry kdysi s textem, který dávno ztratil barvu,
jen zmínka zůstala, o zapomenutém daru.
Daru, který se ztratil, stejně jako život z pokoje,
snad objevila se změna postoje.
jedno však jisté je,
že zde již nikdo nežije.

Snad jen fotka v rámu ve střed s šrámem,
snad ten byl kdysi darem.
Třeba jen osoba, jež se na fotce usmívá,
tu duchem stále ještě pobývá.

Zdroj: Jacob Cooby - photography


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rebel Rebel | 15. srpna 2012 v 20:36 | Reagovat

to je tak krásné.... ty píšeš tak užasný basničky.. :D

2 ♥♥Veronika♥♥ ♥♥Veronika♥♥ | Web | 7. září 2012 v 23:11 | Reagovat

woow, z toho konce mě až mrazí, nádhera! :) věřím totiž na duchy, takže...woow! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama