Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

Na konci podlaží

4. června 2012 v 20:52 | Anielik |  Básničky
Stála tam na konci podlaží,
v bilém šatu a otylém opláští.
Stála tam jako přízrak tmy,
jen těkžo byste jej zahlédli.

Jenom paprsky slunce za obzorem,
drželi ruce pod dozorem.
Ty třesoucí se nástroje,
co vedli prudce rozbroje.

Jak v záplavě ohně plameny pálily,
jako pod ostny růže srdce bolelo.
Jak po ztrátě člověka se oči slzami zalily,
a vše okolo tak náhle zašedlo.

Tak průsvitná duše a čisté okolí,
lehký vánek a nic tě nebolí.
Tak jasný výhled a tichý dech,
není to jako v kleci - v těch zdech.

Utekl jsi z vězení a získal jsi svobodu,
nabyl jsi neznámou podobu.
Zůstal jsi sám a cítíš strach,
jako krutý a nelítostný vrah.

Jak v záplavě ohně plameny pálily,
jako pod ostny růže srdce bolelo.
Jak po ztrátě člověka se oči slzami zalily,
a vše okolo tak náhle zašedlo.

Užíváš s ticha a nechás ztékat slzy,
odpustil jsi příliš brzy.
Nechal jsi to jen tak být,
a co dále, budeš stále snít?

Nebo proměníš se v pouhou iluzi,
neříkej, že tě to nemrzí.
Budeš tedy jenom stín,
který už nikdo nespatřil.



 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama