Venku déšť a kolem táhnou líně mračna,
tvé myšlenky se hrouží do oblačna.
Na řasách ulpívá déšť a ve vlasech kapky,
a obloha z tak jiné látky.
Ploužíš se sám a tiše,
jen kroky v loužích slyšet.
Nastavuješ dešti ústa,
tvá mysl je tak čistá.
Nic netíží tvé srdce ani duši,
snad ten déšť ti sluší.
Myšlenky se rozbíhají a mizí,
okolí, tak náhle cizí.
Volnost a ticho se zmocňují tebe,
odevzdáváš tím část sebe.
Chceš jen štěstí přijít vstříc,
a vyřknout slůvka do pranic.
Jenom kousek svého místa,
prostora, jež je ti jista.
Tam, kam patříš i za slunečného dne,
jenže ikdyž doufáš - to se nestane.





