Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

Jedině ty

29. června 2012 v 22:45 | Anielik |  Ostatní
Toto místo mělo patřit jednomu z vážných témat, kterým jsem se původně plánovala věnovat, ale nemůžu. Nejsem schopna psát ani o jednom z těchto témat, dokud nesepíšu to, co mám momentálně na srdci, k původně plánovaným tématům se posléze vrátím, až budu schopna reálně a racionálně myslet.
Kdo čeká, že se to bud opět týkat té samé osoby, jako vždy, má pravdu, jelikož to ona je můj život. Moje slzy, můj smích, moje zlá i dobrá nálada.
Nemůžete po mě chtít zapomenout na to, co ke mně zřejmě, jak vše nasvědčuje, patří. Nehledě na názory, většinou kladné, druhých a jiné věci, hledě jen na osud jako takový.



Víte, nechci si stěžovat nebo vylévat srdíčko, ale v postavení, kdy jen pár přátel je pravých a je jich velmi málo, avšak můžete se na ně spolehnout, jelikož vás vytáhnou z těch nejhorších nálad a situací, člověk potřebuje trochu ztělesněného štěstí, jako on.
Někdo, kdo ukáže, jak jste výjimeční, úžasní a dokonalí. Někdo, do jehož úsměvu, hlasu, a ano, i hloupých vtípků, se bezhlavě zamilujete a nedokážete si svůj život bez toho všeho představit.
Jen kapičku toho, co mají ostatní a vy na to máte právo také, jako každý. Ačkoliv teď ovšem odbočím, bude to k věci. Většinou člověk, díky kterému ztrácíte sílu, je i osoba, která vám tu sílu dává. Ale tak dlouho zůstávají bodavá slova od takových osob v srdci, déle než od ostatních, to znamená, že vám záleží na tom, co si myslí, dělá, říká, prostě na něm.
Máte ale jedno přání, jen jedno, splnění slibu, toho člověka spatřit. Je to sentimentální? Já vím, ale o tom přeci celý život je, kde bychom byli bez sentimentality a infantilnosti..? O tom život je, o risku a bláznovství, s tím přeci do všeho jde, ačkoliv si to většinou nepřipouštíte, ta rizika zde jsou, aniž byste to tušili. Něco, s čím jste měli počítat, to něco, co vás nutí jít dál a nevzdávat to, to něco, co…
To něco, co vám stále dává důvod milovat. Že se v tom už ztrácím a motám? Ano, to uznávám, kvůli někomu, kdo mi pomotal hlavu už dávno a nemůžu ho dostat z hlavy. Jeho smích, hlas, pohled, který říká "Nestyď se, jsme tu s tebou…", ale stejně se tomu pohledu nemůžete ubránit. Tak fascinujícímu, hypnotizujícímu, který vás dokáže přimět odpustit cokoliv a zároveň věrně slibuje, že zde vždy bude. Ten pohled, který patří vám.
Neumím psát dlouhé a veselé příběhy, doufám tedy jen, že se tento napíše sám, když se mu trochu pomůže. Proto se raději uchýlím k závěru, snad rychlému.
Nehledám prince na bílém, hledám někoho, kdo bude mít dobré a milující srdce místo truhly diamantů, povzbudivý úsměv místo koně a pár milých slov místo meče. Hledám někoho, kdo mi bude průvodcem a ukazatelem na mé cestě plné bolesti i štěstí, slz i smíchu, někoho, kdo tu bude, když budu potřebovat a můžu se na něj spolehnout.
Potřebuju jeho.
Potřebuju tebe, protože nemůžu žít bez někoho, koho miluju jako tebe.
A ačkoliv to se mnou někdy není lehké, stejně jako s tebou, neznamená to, že přestávám milovat, jen se neumím srovnat s myšlenkou, že je něco nebo někdo lepší, než já, že něco stojí v cestě a se strachem, že bys tu jednoho dne nebyl. Stále tu pro tebe budu, dnem i nocí.
Protože jsi to ty.
A ty mi za to stojíš.
Jedině ty.



 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama