"Podej mi svou ruku a já ti ten ráj ukážu..." pobídl ji s milým a přívětivým úsměvm, přičemž k ní natáhl ruku. Chvilku váhala, ale nakonec se nabízené ruky přeci jen chopila.
Okolí se rozplynulo a jako ve snu se ocitla na vrcholu kopce. Za nimi se rozprostíral les, do kterého tu a tam pronikl sluneční paprsek skrze listí podzimních barev, aby projasnil toto temné, ale krásné místo. Před nimi se zrcadlily zlaté věže, které rozzářil západ slunce do oranžova, takže vypadalo jako v plamenech, ačkoliv přes den to bylo kolosální a majestátní bilé mésto, které svými pěti branami sahalo vysoko do výšky, až to vypadalo, že hladí oblaka. Západ slunce zalil i širé, prázdné pláně, kterými se klikatila divoce a nezkrotně řeka.
Němě na ní pohlédl a v jeho očích se zračilo něco, co se nedalo popsat, bezedný cit, který k ní choval již dávno, ale také němá výzva, aby se rozhlédla, přičemž jemně stiskl její ruku a vedl ji směrem k lesu.
Sklouzla očima po krajině, v jejích očích se rýsoval údiv a na rtech zasněný úsměv, načrž jej následovala k lesu. Prošel kolem jednoho ze stromů a vedl ji kolem kořenů, přes menší kořínky, kolem vysokých kapradin a před očima bílých lišek, laní a jiných zvířat, která hledala skrýš v listí ji dovedl na místo, které ani nevnímala, protože si ji přitáhl k sobě a jemně ji přivinul ke svému tělu. Něžně ji položil do hromady napadaného, barevného listí a opřel se rukou vedle ní, přičemž druhou jí stále svíral v dlani, věnoval jí pohled, kterým se jí vpíjel do očí, uvolnil sevření její dlaně a natáhl ruku kamsi před sebe, stáhl ji zpět a v ní třímal neznámý plod, který jí přiložil ke rtům. "Otevři ústa..." pobídl ji a věnoval jí další úsměv. Neodolala a jako omámená rozevřela rty, přičemž zhypnotizovaně sledovala jeho pohled. naznačil jí, ať zkousne. Udělala, co po ní chtěl a polkla. Stále ze sebe nespouštěli pohled. Odložil onen sladký a medový plod a přejel jí ukazováčkem po rtech, příblížil se k ní a jí se zrychlil dech, srdce bušilo jako o závod. Tiše se usmál. "Bojíš se?" na odpověď mu jen zavrtěla hlavou. Naklonil se vedle ní. "Mě se bát nemusíš." zašeptal jí sladce do vlasů a přitiskl své rty na ty její, věnoval jí něžný a jemný polibek. Omámena ztratila snad všechny smysly a zavřela oči. Bral to jako souhlas, neprotestovala a tak jí věnoval další polibek.
"Tak takto vypadá ráj." problesklo jí jen hlavou a položila mu ruce na ramena, přičemž se jím nechala vést. Do vlasů jim padalo listí z okolních stromů, bylo mu jedno že je vidí cizí oči zvířat, které tudy náhodou procházeli, hlavní byla ona a to s ní, by tady dokázal být věky a ztratit se v tom podzimním listí, protože jí konečně dokázal, jak moc jí miluje, stejně jako ona už dávno nevědomky milovala jeho.

Váš Anielik (Proby)




je kuáááásnýý ^^