Oči se jí zavřely a přes pár těžkých nádechů se snažila vyslovit svá poslední slova. Rty i tvář jí zmáčely slzy, dech se jí zpomaloval a krk se jí svíral. Rty se jí stáhly do bolestného úsměvu a hlavu pootočila jeho směrem. Viděla ho jako světlo, světlo na konci tunelu.
Nevěřila tomu, nikdy by si nedokázala představit to, co nyní viděla a co se pomalu nořilo do tmy. Z jeho tváří ztíkaly slzy a měl je zavřené, držel ji v náručí a šeptal slova, kterým ona nerozumněla, jelikož veškerou svou poslední sílu vkládala do toho, aby jej naposledy spatřila.
"Nesmíš plakat, musíš žít dál, nehleď na to, co se děje, jen žij." to byla slova, která se jí honila hlavou, ale už neměla sílu ej vyslovit, hrdlo se jí sevřelo a oči pomalu zavřela, chtělo se jí spát a věděla, že jakmile zavře oči, usne už navždycky.
Přiběhl pozdě, mohl to vše napravit, ale zdála se být šťastná, netušil, že ji zevnitř svírá bolest, že jí ničí ublížení, že jí podkopává posměch a nutí ji klesnout k zemi.
Nebyl tu, když ho potřebovala a slepě ji opustil, když tu měl pro ni být, obejmout jí a šeptat, že bude vše v pořádku. Jenže ví, že už nebude, už nikdy nic nebude jako dříve. Mohl se s ní jen rozloučit a věřit, že nyní už bude šťastná, někdě tam, kde bude její nový domov, bez bolesti a bez slz.
Je pozdě a to, litovat chyb, už je stejně nenapraví. Jen ji pevně objal a nechal ztékat slzy, přes které sotva viděl, držel ji v náručí a stále dokola jí šeptal do vlasů "Miluji tě", "Sbohem".
Naposledy chraptivě vydechla a on věděl, že je konec. Slzy se staly intenzivnějšími a okolní svět už neviděl, ani nevnímal. "Sbohem" zašeptal naposledy. Ví, že už je minulostí, celou jeho minulostí, která ho právě opustila. Navždy.

Váš Anielik (Proby)




Ach...To je dojemné. Po tvářích mi teď stékají slzy...