Chtěl jsi snít a v hlavě zůstaly jen sny,
součást vnitřní obrany.
Zeď, která nikoho nepustí,
a srdce které odpustí.
Svíráš v dlani přání,
a šíp, co tě ranil.
Třímala ho ruka cizí,
co beze stopy zmizí.
Mlčky prosíš, jenom pohled,
jenom aby se usmál, ohléd'.
Ale co čekat od někoho, kdo tě nechce znát,
můžeš jen tiše sledovat a něco si přát.
Přát si , když padá hvězda,
a ačkolivs to tehdy nevzdal,
nic není věčné,
ani srdce statečné.
I to se časem zomí,
a oči slzy roní.
Jediná vzpomínka zlomeného srdce,
zrada a bolest, co chutná trpce.
Jen doufám, že teď jsi šťastný,
když jsem já bojovala za sny.
A ty jsi prošel a vše pošlapal,
jak listí v podzimu a papír na podpal.
Jen doufám, že vykouzlí ti úsměv někdo jiný,
moji duší už zaplavily stíny.
Stěží poznáš moji tvář,
jelikož ty nemáš jizvy, ty to neskrýváš.
Snad odpustí ti, tak jak kdysi já,
snad ti chvíle šťastné dá.
Ale já jsem kdysi ztratila půlku sebe,
nemůžeš čekat úsměv na mých rtech
ztratila jsem osobu, která byla pro mě nebem,
a odpovědi ztichlé našeptávaj' v zdech,
tehdy jsem totiž navždy ztratila tebe...

Váš Anielik (Proby)



