Souhrn vzpomínek
(Toto je souhrn vzpomínek na jednu osobu a osoby s tím spojené. Komu se to nelíbí, nekomentujte to a nečtěte to, nikdo vás nenutí.)
Básně, básně, básně. To je to, co nestačí a nedokáže nic dostatečně vyjádřit, co chci napsat. Kdyby tak šlo srdce zhmotnit na "kus papíru", nejlépe by vystihlo vše, co autor plánoval říci.
Nelze shrnout všechny vzpomínky do jednoho prostého textu, protože to nejkrásnější se prostě nedá vyjádřit a to zůstává v srdci.
Pamatuji si to, jako kdyby to bylo teprve včera, ale je to skoro dva roky, co jsem poznala osobu, o které jsem do té doby ani nevěděla. Ano, občas jsem o ní něco zaslechla, ale nikdy jsem neměla šanci pomluvy a jiné řeči posoudit, či se k nim vyjádřit. S tou osobou jsem se ovšem jednou potkala, zřejmě to tak mělo být. Ale nečekala jsem, co vše se tím odstartuje.
Můj první názor byl, že tato osoba bude zřejmě značně arogantní, tvrdohlavá a téměř bez smyslu pro humor. Stalo se to za sletu okolností, kdy mi sdělila, že až časem přijdu na to, že rozhodnutí, jež jsem učinila, byla chyba. Mýlila se. Dodnes toho nelituji, jelikož člověk má litovat toho, co neudělal a ne toho, co udělal.
Takto přebíhaly dny a měla jsem tu čest poprvé slyšet hlas osoby, se kterou jsem si do té doby jen psala. Stále přetrvával můj původní názor. Tu osobu jsem neznala, možná jsem ji i odsuzovala za něco, co se mě netýkalo a snad jsem i věřila nesprávným lidem.
Každopádně se to vše týkalo věci, ve které jsem měla více štěstí, než rozumu a vždy za mnou někdo stál, aby žehlil mé průšvihy, buď tato osoba, nebo druhá osoba.
Po pár konverzacích, prohozených slovech, jsem tu osobu začínala poznávat. Trochu jsem tehdy změnila názor. Arogantní sice trochu byl, ale smysl pro humor měl, občas se člověk i divil.
Jedním z důkazů je noční konverzace, kdy údajně u něj v pokoji strašilo a spadl na něj květináč nebo se otevírala skříňka-samozřejmě, že nestrašilo, jen je těžké člověku vysvětlovat po zhlédnutí hororu, že to, co tam straší je jeho kocour.
Také si vzpomínám, jak jsme v odděleném chatu řešili uzdičku. Nechtějte raději vědět víc nebo mě čtenáři postupně budou nahlašovat a skončím se zablokovanou IP adresou. Každopádně, kdo u toho byl, ten ví.
Přeběhl další čas a jeho blbé nápady mi zlepšovaly náladu, ačkoliv je to opět téma, které bych raději nerozepisovala, jelikož ta historka o okurce není něco, za co by mě opět nezablokovali.
To byly pro něj typické, bláznivé nápady, které nikdo jiný neměl. To jen on měl ten dokonale originální způsob, při kterém jste uvažovali či ho zmlátit nebo se smát, každopádně, nakonec jste zvolili spíše tu druhou možnost.
Nakonec přišel skype, skupinové chaty, hovory, další zážitky a spousta dalších bláznivých nápadu-to mi připomíná, o zablokování jsem již mluvila? Jestli ano, jen bych se opakovala, takže to shrnu. Všechny bláznivé a hloupé nápady jsou podtitulem "Tento blog by mi za to nahlásili, popřípadě zablokovali.".
Třeba zážitek se zašpiněnou obrazovkou, že na ní ani nevidí… Ale ne, to zase odbočuji. Přešel čas a přátelství se prohloubilo v něco víc. Jeden byl druhému vzájemnou oporou a nabízel mu možnost říci tomu druhému, co ho tížilo. Tímto jsem časem zjistila, že jsme v mnohých věcech stejní a v ostatních věcech podobní.
Já měla období základní školy a on období střední školy. Utěšoval mě myšlenkou, že střední škola vše změní a že kolektiv bude mnohem lepší (nebo taky ne, ale to mi řekl časem).
Z přátelství byl vztah, ačkoliv na pár měsíců, ale dnes docházím k závěru, že to nebyla láska, pouze zalíbenost a možná to chtělo ještě čas.
Ale stále i po těch měsících zde bylo přátelství, kvůli kterému jsem ponocovala den před nulákem kvůli střední škole, až do 4. Hodiny ranní, usínala jsem, ale i přesto vše jsem ve své hlavě vyhrabala pár pravidel a něco z gramatiky angličtiny. Ale upřímně, řeknu vám, já jsem se bavila,jelikož když vám někdo na větu "Přelož mi "Mám psa" odpoví "Nene, já mám kočku.", nebo ostatní výmysly, tak se musíte jen smát.
Přešly další týdny a přišla první rána, která ranila srdce, ale i přesto, že se člověk snažil nenávidět, nedokázal to, ačkoliv na povrch to nenávist byla, uvnitř to byla bolest, která přicházela ze zbylých citů. Ale časem jsem pochopila, že je v tom i něco jiného.
Přešla nenávist, i láska, a ačkoliv byla všude spousta písní, videí a obrázků, které byly spojeny s ním, ve mně převládal pocit klidu. Nic už v tom nebylo, jen čisté přátelství.
Časem, jak už to u něj bývalo, i bývá, měl opět záchvat blbosti, nevím, jak jinak to nazvat, ale opět začal na vše kašlat, byla jsem trošku hnusnější, než obvykle, ačkoliv to v povaze normálně nemám, ale napadlo mě pár povzbudivých slov, kterými ráda vždy pomůžu těm, na kterých mi záleží. Mezi ně patřil i on a proto jsem neváhala mu pomoci. Ke konci mi však ujely nervy a naštvaně jsem ukončila konverzaci.
Ale asi to pomohlo, po čase se mi omluvil i za to, co bych nečekala, a řekl, že to tak nemyslel. Já ovšem také ne, jen když mám vztek, tak chrlím slova, která mi cosi neviditelného přineslo ze srdce na jazyk.
Časem jsme spolu začali trávit další a další chvíle, ačkoliv kolem Silvestra, něco vysvětlovat několikrát, to bylo opravdu o nervy, ale zvykla jsem si, to k tomuto člověku prostě patřilo a stále patří a zřejmě se toho jen tak nezbaví.
Trávili jsme spolu už nezměrné množství času, další chvíle plné zábavy, nervů, i zlosti, ovšem zlost nebyla naše vzájemná, nýbrž sdílená proti někomu jinému, avšak v tomto nás bylo více.
Časem v našich hlavách byly jen myšlenky na toho druhého. Věty typu "když se směješ, musím taky" a podobné, se mi vryjí do paměti navždy.
Opět přišlo to, co už jednou odešlo, ale nyní to nebyla zalíbenost, ale láska s tím, co k ní patří.
Byla jsem šťastná, opět po dlouhé době jsem věděla, že ve mně někdo věří. Další věty, které se vkrádaly do hlavy a já si je stále budu pamatovat. "Co když řeknu, že tě miluju? - Tak se zblázním. - V tom případě se můžeš zbláznit, jelikož tě miluju." Ano, tak to bylo. Ale poznalo to zřejmě i okolí, jelikož jsme stále povídali o stejné osobě, totiž o sobě navzájem.
Přišly další konverzace, opět se projevila jeho arogance, ale u kluků už to tak bývá. Párkrát už mi také ujely nervy a byla jsem jak jinak než upřímná. Avšak zazněla další věta "K tobě zlej nikdy nebudu, k Tobě chci být stále stejnej." Milovala jsem to, jak se snažil vše napravit sladkými slůvky.
Přišlo i pár chvil, ve kterých uměl krásně tvořit slova, která člověka rozplakala, ačkoliv o nic extrémně výjimečného nešlo, šlo zkrátka jen o slet událostí a citů, které to vše zapříčinily.
Ano, přišla i webcamerová konverzace. Milovala jsem i to, že mu bylo jedno, co si všichni myslí a jestli ostatní vnímají, i přesto uměl vrhat sladké pohledy, kterým se zkrátka nedalo odolat. A přišla další věc, která mě rozplakala, jelikož jsem věděla, že tu osobu nemohu obejmout.
Odmítala jsem se přestat skrývat za vlasy a pod kapuci, prostě jsem nesmělá už od přírody, nebo od základky, to je jedno, prostě jsem.
Rozplakalo mě gesto, kdy vzal papír a na něj napsal nakolik vět typu "Miluji, když pláčeš. Miluji, když se směješ. Miluji, když nervíš…" a další. Nebo třeba jen obrázky, na tom nesejde, byla jsem šťastná. Ačkoliv, to musím říci, pojmenovat kocoura "Pepa", to by mě jistě nenapadlo, na rozdíl od něj. Nebo růžové trenky, růžový šátek, ale co, jeho bláznivé nápady jsem taktéž milovala a stále je na něm mám ráda.
Jak se mě snažil rozesmát, když mi tekly slzy a já věděla, že v tu chvíli byl se mnou.
Bylo mnoho krásných chvil, které si pamatuji do teď, jako každý detail jeho tváře, jeho úměvu, jeho smích, jeho hlas, zkrátka to, co mi chybí a co mi rozjasňovalo den, jelikož každý pohádka jednou skončí.
Snad to byla jeho nevšímavost nebo věta "Tehdy jsi dala přednost mě, je na čase, abys nyní dala přednost někomu jinému" co mě opět rozplakalo.
Snad to byly vzpomínky na ty krásné chvíle, co způsobily, že jsem několik nocí probrečela za doprovodu smutných i veselých písniček, ale slzy byly a nebylo jich málo.
Byl první osoba, kvůli které jsem na začátku i na konci celé noci nespala a plakala.
A až když je konec, si uvědomuji, čím vším si jej spojuji, jak moc ta ztráta bolí, kde všude jej vidím. Slyším jej z písní i svých slov, která mne nevědomky naučil. Z písní, které snad jako naschvál hrají, zkrátka jej vidím všude, i ve snech, které znázorňují to, co bych si přála ze všeho nejvíce, a to být s ním.
Jen kvůli jeho smíchu jsem se smála také, kvůli jeho slzám plakala a kvůli jeho nepřítomnosti měla strach, a ačkoliv bude trvat snad věky, než to přebolí, stále bude mým přítelem, na kterého nedám dopustit. A ačkoliv by kdokoliv cokoliv říkal, a udělal by mi cokoliv, budu jej bránit stůj co stůj, ať mě to stojí, co to stojí, jelikož mi záleží na něm, ne na mě. Ačkoliv je každý den dlouhý, jako celý běh života Země, jak již někdo přede mnou řekl.
A já věřím, že je to snad osud, co nám spletl naše cesty. Snad jsme si byli na krátko souzeni nebo ještě jsme. Ale jedno vím jistě. S ním jsem cítila a prožila to, co s nikým jiným, udělal pro mě to, co zatím nikdo, nikoho jsem nemilovala tolik, jako jeho, že mi stačilo slůvko a tekly mi slzy. Je to zkrátka on a ještě dlouho ho budu milovat, než to vše přebolí.
Děkuji mu za vše, jelikož on mě naučil milovat, plakat, říkat, co si myslím i nechat plavat věci a lidi, kteří za mé slovo nestojí.
Za to vše mu děkuji, že ve mně vždy věřil a (doufám) mě i miloval. Třeba přijde čas, kdy se potkáme a vyjde to.
Ačkoliv označení "Byli jste ten nejkrásnější a nejsladší pár, který po internetu znám.".
A ať už si kdo chce, co chce, říká, jestli jsem blázen, nebo se teď směje, že jen vztah po internetu, tak mlčte, když nevíte, co za tím vším je a jaké jsou důvody, či okolnosti, a já se vám také v soukromí nerýpu, takže to nedělejte vy mě, já budu mít stejně vlastní názor a i já mám vlastní city, do kterých vám naprosto nic není.
Láska si nevybírá, ale já jsem si vybrala, snad i svou daň, ale i osobu, kterou miluji. A kdyby mi o tomto někdo řekl před rokem, vysměju se mu. Ale osud si také nevybírá.
Děkuji všem, co mě v těch těžkých chvílích drželi i podporovali, oni ví, kdo to jsou, a i jemu za vše, co udělal i neudělal.
Navždycky zůstanete v mém srdci. Mám vás ráda a - Miluju Tě.

Tímto děkuji všem, kdož si to přečetli až sem a všechny ty tři stránky pečlivě po slůvku přelouskali. Jsem vám za to moc vděčná, že jste si našli čas a tu trpělivost pro mou maličkost.
Ti, kteří by měli jakýkoliv komentář a opravdu si přečetli toto dílko, či zpověď, mohou zanechat své poznámky pod textém v komentářích, budu vděčná za jakýkoliv názor. Ovšem názor lidí, kteří to přečetli alespoň zběžně a ne těch, kteří to nečetli a hodlají kritizovat.
Děkuji.
Váš Anielik (Proby)



