Jak zhrzený bojovník zde klečí,
neporučí slzám, ani srdci.
Bolest se neptá, ale rovnou ničí,
jenom oči bezradně vzhlíží.
V tom pohledu se zračí vzpomínky,
bolestné, bez jediné výjimky.
Za strátu člověka, co duši blízký byl,
než za samotu život vše zaměnil.
Možná to tak osud chtěl,
za to, co jsi dříve záviděl.
Však časy se mění, ale šrámy stále jsou,
a rty, ani slůvko nehlesnou.
Oněmněli a oči v slzách zaslepené,
uši neslyší a duše opět němé.
Když vše skončilo a kolem pavučiny potrhané nitky,
ze vzpomínek cáry a ze srdce jen zbytky.
Snad čas zakryje ty šrámy něčím, co srdce znovu nerozerve,
snad nenahradí to tím, bez čeho se opět neobejde.
Snad jednou štěstí čelem otočí se k tobě,
a to co hledáš, najdeš zase v sobě.
Snad najdeš to, co hledal jsi a hledáš,
než svoje štěstí opět shledáš.

Váš Anielik (Proby)



