Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

8. díl - Pro tvůj úsměv, pro tebe

8. března 2012 v 15:27 | Anielik |  Dno života
Neznala nikoho, kdo by byl ochoten se k ní takto chovat. Povětšinou slýchávala jen urážky a hrubá slova, ale z květin a plyšového medvídka se jí hrnuly slzy do očí, nechtěla však nic dávat najevo.
"Ještě jednou se ti omlouvám, že jsme začali tak špatně." usmál se Lukáš na Leontýnku, když šel pomalu vedle ní a vedl ji domů. "To-" protáhla "-je dobré." Pokývla lehce hlavou a stočila na něj pohled, načež nasadila něco jako úsměv. "To nevadí." dodala ještě a sklouzla z něj pohledem opět k zemi. "Dobře." mile se na ni usmál a sledoval ji, nemohl z ní spustit pohled.
Zachytila na sobě jeho pohled a zvedla oči, které se střetli s těmi jeho. "Máš krásné oči." usmál se na ní po chvilce ticha. Stočila pohled zase k zemi. Měl pocit, že ji zná věky a přeci jen okamžik. Přišla mu tak povědomá a přeci tak cizí. "Ale zračí se ti v nich strach." Pronesl již s menším úsměvem, takřka neznatelným a pomalu se zastavil, načež ji jemně chytl rukou za bradu a pozvedl jí hlavu. "Čeho se bojíš?" zeptal se jí jemně a starostlivě, hned na to jí zastrčil pramen vlasů za pravé ucho a sledoval její oči. "J-j-já…" vykoktala ze sebe, její dech zrychli, rozbušilo se jí srdce a opět sklopila pohled.


"Já už budu muset jít…" dostala sebe rychle a po malých krůčcích se od něj vzdalovala, načež se rozeběhla domů. Lukáš se za ní ohlédl a sledoval, jak mu mizí z dohledu, dokud se neztratila za zatáčkou.
Doběhla domů a v očích měla slzy. Znala jej teprve den a už měla pocit, že je jí bližší, než kdokoliv jiný. Věřila mu, ačkoliv věděla, že by neměla, když ho pořádně ani nezná. Ale v jeho gestech, pohledech, slovech, bylo něco, co jí říkalo, že on nelže-že nemůže lhát-on ne. Chtěla se mu se vším svěřit a říct mu vše, co ji tížilo, ale to nešlo, nemohla mu jen tak říct "Jen mě dvakrát málem znásilnili a také jiné věci, ale jinak je to v pohodě." to by bylo absurdní!
Zaklapla za sebou dveře, opřela se o ně zády a sesunula se na podlahu. "Co mám dělat…" zašeptala si potichu pro sebe přes slzy a pustila růže i s plyšovým medvídkem na zem.
Nechá raději rozhodnout čas. Ať jemu náleží sudba toho, co se Lukáš dozví. Ale nesmí v něj vkládat svou důvěru, dokud jej nepozná, mohl by to být jen další Pavlův podfuk a něco, čím by jí mohl ještě více ublížit, a to mu nedovolí! "Ne, ne!" zašeptala si pro sebe potichu.
Nakonec vstala ze země, jedním letmým pohybem ruky si otřela slzy, chopila se růží s plyšákem a vydala se do kuchyně.


Chvíli se rozmýšlela, než konečně vztáhla rukou ke skřínce nad kuchyňskou linkou a vytáhla z ní zdobenou skleněnou vázu. Naplnila ji ve dřezu vodou a nechala do ní sklouznout květiny. Nechtěla je nechávat v kuchyni, raději si je odnesla k sobě do pokoje a postavila je na stůl, načež pod ně posadila plyšáka.
Posadila se na židli za stolem a zahleděla se očima na plyšáka a květiny. Byla duchem nepřítomna a nic kolem sebe nevnímala. Několik minut takto hleděla skrze to, co viděla. Nakonec si zakryla oči dlaněmi a zabořila do nich tváře. Přemýšlela, co má dělat. Nebyla si jista, jestli Pavel něco neplánuje, byl až moc dlouhou dobu v klidu, bylo to jako ticho před bouří.
Přestala hledět do neznáma a rozhlédla se po svém pokoji. Raději by měla jít spát dříve, než začne opět přemýšlet. Spánek jí vždy pomáhal, tišil bolest, jako neviditelný lék, který bylo tak snadné přijmout a zároveň tak snadné i odmítnout. Ale nač odmítat něco, co tiší její smysly? Co tiší její srdce?
Převlékla se tedy do pyžama, načež si připravila učebnice do tašky na další den a zalezla do postele. Zavřela oči a nechala se unášet sny.


Probudila se až ráno, když zvonil budík ukazující 6:15. Nechtělo se jí vstávat. Ale nebylo to tím, že nebyla vyspalá nebo snad proto, že něco neumí a podobné důvody-bála se, co na ni Pavel opět chystá.
Vstávala s tímto pocitem každý den, s nejistotou, která ji naplňovala, s nejistotou, jaký bude další den. Ale neměla na výběr, nemohla se jen tak vzdát-ne teď.
Vstala tedy z postele a přešla pár kroků do koupelny, kde si rozčesala vlasy a sepnula je do gumičky a namalovala si tužku s řasenkou. Vrátila se zpátky do svého pokoje, naklepala polštář, složila deku a ustlala postel. Nakonec si přehodila tašku přes rameno a vydala se pomalu po schodech do prvního patra. Tašku hodila na židli a namazala si krajíc chleba s máslem, který si vzala do ruky. Namířila si to ke dveřím, kde si oblékla bundu a opět si přehodila tašku přes rameno. Vyklouzla ze dveří a plížila se pomalu do školy. Nespěchala, času měla dost, nepotřebovala vidět Pavla dříve, než to bylo nutné a Lukáše by také nyní ráno nerada potkala, měla v hlavě všelijaké myšlenky, které v její hlavě vířili, jako vichr v bouři a nechtěla mu nyní nic říkat. Ne teď, ne v tuto dobu, ne zatím, vše má svůj čas-její život, její trápení a bolest, i její konec, to vše.

Váš Anielik (Proby)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama