Život mezi řádky
Přiznávám se, četla jsem to až teď, ačkoliv je to už skoro rok, co jsem to na blog dávala. Ten den si pamatuju, stejně jako útržky toho, co je mezi řádky obsaženo. Mrzí mě, že to vše jsem si přečetla až teď, ale jsem ráda, že jsem se k tomu dostala.
Přišla jsem na to, že nevím, o co se jedná, či jednalo a že osobu, kterou miluju, snad vůbec neznám. Nevím, s kým to mluvím, na koho hledím, ale jedno vím jistě, chci, aby byl takový, jaký je a takový, jakého ho miluji.
Mrzí mě, že nemohu být s ním, obejmout ho, chytit za ruku a říci, jak moc ho miluji, ale věřím, že jednou toto budu moci udělat, byla bych velmi ráda.
Stále přemýšlím a došla mi spousta věcí, které mi nebyly jasné. Přišla jsem na to, že zřejmě někde dělám chyby a že něco nedělám správně. Ale vím, že kdykoliv se mu podívám do očí a přijmu jeho gesto, že mě miluje a přála bych si, aby to takto s našimi city bylo navždy.
Snad jen ty možnosti aby se změnily.
Protože tehdy v nás ostatní viděli něco, co my dva jsme poznali až časem. A stále v Tobě vidím toho anděla, co vždy.
Děkuju za všechno.



