Zatím, co se pomalu blížila ke škole, v hlavě jí stale vířily myšlenky, jako podzimní listí v závanu větru. Co bylo za tím vším, co Lukáš děal?Měl snad od Pavla za úkol ji naprosto zničit? Zbavit se jí? Zamotat jí hlavu a poté jí vylíčit, jak to vše bylo? Jak mu to dal Pavel za úkol?
Nechtěla věřit tomu, že by byl Lukáš něčeho takového schopen, ale ani si nemohla být jista, že by toho schopen nebyl. Bude zatím hrát s ním. Snad mu může věřit, aniž by jí ublížil. Však nevypadal, že by si s Pavlem rozuměl a kýval mu na to, co po něm tehdy žádal.
Zatímco potichu rozjímala, dorazila k cíli své cesty-ke škole. Nikde nebylo po Pavlovi, ostatně ani po Lukášovi, stopy, což bylo možná jedině dobře, alespoň se vyhne nepříjemnostem ihned po ránu.
Dnes zde nebylo mnoho student, počasí za nic nestálo a počasí se vytasilo s deštěm. V tomto případě se před školou nacházeli jen student s cigaretou v ruce a ani těch moc nebylo.

Proplížila se pomalu ke vchodovým dveřím a zmizela v nich. Namířila si to rovnou do třídy, kde se měla odehrávat první hodina. První hodina, která znamenala němčinu.
Byl to vcelku nudný a ničím neobyčejný den. Ale přes to vše to bylo jako ticho před bouří, která měla přijít. A to nejen ta, která zuřila venku.
"Nashledanou." Probudila Leu slova, která pronesla matikářka, jež je měla na poslední hodinu tohoto dne. Po těchto slovech se všichni zvedli a vyběhli ze třídy, jako kdyby čekali, že si to snad učitelka rozmyslí. Lea se za nimi jen ohlédla a pomalu se vyplížila ze třídy snažíce se, aby ji nikdo nezahlédl. Nebylo to tak těžké. Ve škole se to rychle vylidnilo a na chodbě občas zahlédla opožděného studenta, který si to mířil k východu.
Pavel věděl, že to zde bude takhle vypadat a čekal na ni. Měl přijít boj, který Lea neměla vyhrát. Měla přijít Pavlova pomsta a součet toho, kdy nestihl, co plánoval, ale o to, zatím věděl jen on a potichu si plánoval, co učiní v následujících pár hodinách.

"Víš, co se stává holkám, který se toulaj po škole, po vyučování, tam kde nikdo není?" pronesl zlomyslně, když ji zahlédl. V jejích očích se zaleskl strach, ale dále na sobě nedávala nic znát a jen se napřímila. "Já se tě nebojím." Odsekla vzpurně a sledovala jeho reakci. "Tak to mě ještě neznáš!" vyštěkl prudce a kývl do stínu chodby, odkud se vynořila Pavlova parta a vydala se k ní.
Chytili ji tak, že se nemohla hýbat, o což zřejmě Pavlovi šlo a ani to nezakrýval. "Trochu se pobavíme, uvidíme, jak budeš neohrožená a nebojácná, až s tebou skončíme." Ušklíbl se na ni vítězoslavně a vydal se chodbou k tělocvičně.
"Jistě si to užiješ." Pronesl škodolibě, když otevíral dveře do šaten, které otevřel a pokynul jim, aby se vydali za ním.
"Možná to nevíš, ale dneska prohraješ, tenhle boj už jsi prohrála dávno, bylo jen otázkou času, kdy se k tobě chvilkové štěstí otočí zády." Na tváři se mu rýsoval zlomyslný úsměv a oči mu blýskaly zlostí. "A ta chvíle nadešla právě teď!" dodal dost výrazně a nahlas, aby mu dobře rozuměla, ovšem i dosti ledově na to, aby všem přeběhl mráz po zádech.
Svou partu do svých plánů nezasvěcoval, tudíž nikdo nevěděl, co přijde, jen on.

Váš Anielik (Proby)



