close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Zde vyhasl život

16. února 2012 v 23:37 | Anielik |  Povídky
Roky a roky chodívala na toto místo a přemýšlela, co tehdy udělala špatně. Roky chodila a pokládala květiny zrovna na tento most, kde bylo něco, co na celém mostě nezahlédnete. Chybělo tu původní zábradlí a bylo nahrazeno prostými železnými příčkami, které sem někdo přisvářel k původnímu zábradlí jen proto, aby zakryl díru, která zde volala do dálky na řidiče a na všechny, co šli kolem.
Celé ty roky se zde někdo snaží zaplnit tu díru v zábradlí, ale o díry v srdci, se nestará. Přicházela sem každý den a měnila květiny. Měnila květiny a zapalovala svíci, která časem vždy po zapálení uhasla. Mluvila s malým oblým obrázkem, který byl zasazen do uzoučkého, pozlaceného rámečku pod kterým se skvěl malý nápis, který sem kdysi někdo vyryl a který časem zašel špínou a prachem, od kolemjedoucích aut. Stálo tam psáno "ZDE VYHASLO SVĚTLO JEHO ŽIVOTA-VZPOMÍNÁME.".
Znala ho celé roky, byl to její nejlepší přítel už od školky, a přesto nepoznala, že jej něco trápí. Měla to poznat. Za tu dobu, co ho znala, jí to mělo být jasné, jen co se na něj podívala. Ale nepoznala to. Snad to byl důvod, proč tu nyní každý den klečí, mění zvadlé květiny za čerstvé a máčí věnec a svíci svými slzami.
Neměla ho tehdy nechávat samotného. Mělo jí být jasné, že nechtěl jet do města, jak jí původně oznámil, ale že jede skoncovat svůj boj, který ho již dávno omrzel. Ale nyní se už nedozví, co se mu tehdy honilo v hlavě za myšlenky a co se dělo tak těžkého, že ho to zlomilo.
Jenomže i tak ho tehdy nechala nastoupit do auta a odjet. Vyčítala si to, kdekoliv se nacházela a s kýmkoliv byla. Už se s moc lidmi nestýkala. Stále pro ni byl hlavní on. Byl to nejlepší přítel, jakého kdy měla, byl nenahraditelný, byl výjimečný, byl bláznivý, ale byl to zkrátka on, koho měla tak ráda a na koho by nedala dopustit.
Kéž by tak mohla vrátit čas, nebo si s ním jen vyměnit místo, bylo by jí lépe a hned by svému srdci odlehčila.
Klekla si vedle křížku, který kromě zapříčené díry v zábradlí připomínal tehdejší událost, kterou datovaly číslice vyryté pod jménem a slovy. Zapálila svíci a ještě jednou pohlédla na ten úsměv, do těch očí a na osobu, která jí kdysi byla nejbližší a stále jí nejbližší zůstávala.
Vyčítala si to, stále a stále dokola. Co mohla udělat, co by se stalo, kdyby jej tehdy zastavila a nenechala ho odjet.
Nechala ukápnout další slzy. Byl mladý, chlapci na fotografii bylo sotva dvacet, možná ani to ne. Ale přesto už se nesmál, neplakal, nemluvil, nedohlížel na ní, ani jí nemohl chytit za ruku.
Právě jeho konejšivá slova a schopnost ji vždy povzbudit, s úsměvem na rtech. Ano, to bylo ono. Byl vždy ten, co se usmíval zvláštním druhem úsměvu, tak krásným, tak tajemným, tak upřímným, tak neobvyklým. Ale i za tou šťastnou tváří se zřejmě skrývala veliká bolest, která ho tehdy dohnala k rozhodnutí, které zapříčinilo právě to, že už tenhle úsměv nikdy neuvidí.
Vstala a otřela slzy, které se jí zaleskly v očích a posléze na tváři. Milovala ho. Bylo smutné, že si to přiznala až teď, když už mu to nemohla říci. Ale ano, přeci jen může. Smí jen doufat, že to uslyší. "Miluju tě." pronesla potichu přes vzlyky k tomu malému obrázku zdůrazňující a zobrazující jeho tvář. "Chybíš mi, kéž bys tu byl." dodala ještě a odvrátila tvář, načež se pomalu vydala po mostě opět pryč.
Od té doby, co ho ztratila, jako kdyby nežila, musela jít dál, ale nemohla. Bylo toho na ní moc a nebyl nikdo, kdo by ji dokázal dost povzbudit, kromě jeho.
Slzy pomalu máčely cestu, po které se ubírala domů a neohlížela se, věděla, že jestli by se ohlédla, musela by skočit, aby s ním mohla být. Křečovitě se tomu vzpírala. Nesmí to udělat. Pro něj. Přál by si to. Chtěl by, aby žila dál. Půjde dál. Ona nechce. Ale musí. Půjde.


Váš Anielik (Proby)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ciel Ciel | Web | 16. února 2012 v 23:44 | Reagovat

Jednou doženeš k slzám... =)

2 Lee Lee | Web | 17. února 2012 v 9:39 | Reagovat

Tak tehle článek jsemSe citila divně, moc se mi líbi Jak jsi to pojala. slzy mi nestačili.:)

3 Sherylin Lee Sherylin Lee | E-mail | Web | 17. února 2012 v 10:35 | Reagovat

Je to hrozne smutné. Ja na takýto článok potrebujem depresívnu náladu :). No je to pekne napísané...

4 Michalka Michalka | Web | 11. května 2012 v 16:56 | Reagovat

Ach...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama