Stál u plechového koše, který byl jistě zanesen spoustou špíny, zejména proto, že na jeho vrcholu se nacházela mřížka, skrze kterou propadal popel z cigaret, které hasili studenti, kteří kouřili, ačkoliv ještě nebyli plnoletí, nikdo si jich moc nevšímal. Jen občas někdo prošel kolem a houkl na nějakého studenta "Típni tu cigaretu!", aby upozornil, že ho vidí a mohl by mít průšvih.
Sledoval nádvoří s fontánkou, ze které v letních a teplých dnech prýštila voda a dopadala na hladinu. Vedle fontánky byly o její zídku opřeny ještě dřevěné lavičky. Každopádně jeho nezajímalo nic z toho, co zde běžně každý den stálo, jeho pohled byl zaměřen na osobu plížící se nádvořím a krčící hlavu mezi rameny. V ruce držela knihu a na sobě měla černý kabátek. Její havraní vlasy vlály v ostrém zimním větru a na nohou měla černé džíny. Vypadalo celkově jako černý stín.
Nepamatoval si, že by tuto dívku někdy viděl ve škole nebo před ní, viděl jí poprvé a přitom si byl jist, že by si ji pamatoval. Zdálo se, že to vše trvá věčnost, ačkoli to byl jen okamžik, co se jí smekla na náledí a uklouzla. Pár studentů kolem ní se vyloudil na rtech pobavený úsměv, někteří se neubránili pro změnu pobavenému smíchu. Seděla ve sněhu a ostatních si zřejmě nevšímala, ačkoliv jí to očividně dalo práci.
Típl letmým pohybem cigaretu a vydal se k ní svým obvykle svižným krokem. Vztáhl k ní pomalu ruku, aby jí pomohl vstát. Sklouzla pohledem na ruku a poté na něj. Konečně uviděl její tvář. Vypadala jako anděl, který ztratil křídla a padl k zemi. Kterému srazili svatozáž. Měla tmavé oči, které ho sledovaly s nejistotou a strachem.
Dodal jí odvahy lahkým úsměvem, který jí věnoval. Na rtech se jí objevil rozpačitý úsměv, ale i přesto její oči zůstávaly smutné a bezradné, zračila se v nich bolest, kterou v sobě nosila a nikdy o ní nikomu neřekla.
Pomalu s jeho pomocí vstala a kývla na znamení vděku, než opět sklopila pohled, přitiskla si k hrudi knihu a se skopenou hlavou se vydala ke schodům, které vedly ke škole.
Věnoval jí ještě jeden pohled, ale jiný, než ostatní. Ten jeho nebyl udivený, ani se v něm nezračil odpor, to byl jen fascinovaný její krásou, přes jeho tvář přelétl soucitný výraz a těkl pohledem na sníh, který se rozprostíral po zemi všude kolem. Rychle opět zvedl pohled, zamlumlal si pro sebe něco a završil to letmým úsměvem, který jistě ještě patřil té, která mizela ve dveřích školy. Byla nádherná a on to věděl.

Váš Anielik (Proby)




Nádherné přirovnání.. popis ... jako vždy ^^