Ačkoliv mysl spoutaná okovy jest,
nezakryješ smutek v tváři.
Tu pustou zrádnou zvěst,
slzy snahu tvoji zmaří.
Neskryješ to, co jest tak náhlé,
Nepřemluvíš srdce svoje.
Jen myšlenky tiché, zrádné,
Jako úkryt staré zbroje.
Prastaré a zkrvavené,
Cizím zármutkem skrz slzy,
Jedno přání nesplněné,
Co tě na kolena srazí.
Máš snad právo prosit,
Či patří nyní jiným.
Smíš jen v srdci přání nosit,
Třeba ti je jednou splní.
V srdci zjizveném a slabém,
Snad nemá právo žít.
Plné bolesti, co zebe.
Už? Už máš právo klít?
Myšlenky se časem mění,
Stejně jako srdce ztrácí.
Nespraví to rozčílené klení,
Vzpomínky se časem vrací.
Změnil ses, tak i objeví se teplo v srdci,
Roztaje ten ostrý led.
Jako rozohnění draci,
Přijde zase zpět.
Přijde světlo, přijde strach,
Zakryje i z části bolest,
To vzdává se ten vrah,
Měl by však rychle zalézt.
Avšak děkuješ a usmíváš se, se slzami v srdci,
To on je důvod žít a snít.
To kvůli němu srdce na rtech radost zračí,
To kvůli němu touží žít.
Bez něj důvod není dále,
Od teď budeš žít navěky a stále.
Teď zmizí ten stín a strach,
Teď bude to ta, jak vídáš v snách.

Váš Anielik (Proby)



