Oči hledí ven, na Měsíc upřeny,
nač jsou city, snad k zapření?
Jak hvězdy na nebi, tolik nesčetno,
chce se i srdce vydat ti na věčnost.
Jako mysl, kterou protínají city,
tak jako ve vzpomínkách jsi jen ty,
tak jako není rozum schopen zaměřit se jinam,
tak i já se modlím, ruce k nebi spínám.
Ačkoliv kdysi jsi byl mé peklo,
vše se i věky vleklo.
Teď nevyměním tebe,
však ty jsi moje nebe.
Jestli pravda, nebo lež,
moje oči nezklameš.
A že v celém širém světě,
někdo je, kdo miluje tě.
Ať už ve snách, nebo bdění,
nikdo na tom nic nezmění,
Ať už sebe, nebo tebe,
budeš navždy moje nebe.

Váš Anielik (Proby)



