Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

7. díl - Začátek konce

21. ledna 2012 v 22:04 | Anielik |  Dno života
Měla smíšené pocity, když se vracela do školy a nevěděla, co si má o tom všem, co se právě stalo, myslet. Procházela bezmyšlenkovitě chodbou směrem do své učebny na další hodinu. Posadila se na své místo a s pohledem zabraným do neznáma přemýšlela. Nemohla mu věřit, když se bavil s Pavlem a jeho partou, mohl jí lhát a nechtěla mu dávat šanci, aby jí mohla ubližovat další osoba.
Nemyslel to zle. Bylo na ní něco zvláštního, měla krásné tmavé a hluboké oči, nepotřebovala se předvádět, všímala si svého, byla taková, jaká byla a nepřetvařovala se. Ale smutek a bolest v očích nezakryla. Možná si jí okolí nevšímalo, ale on viděl její bolest naprosto zřetelně. Chtěl vědět, co jí je, chtěl jí pomoci. Byl krásná. Pro něj ano. Jen nevěděl, jak získat její důvěru, tak těžko se získávala a lehko se ztrácela. Rozhodl se, koupí jí dárek. Ale to vše až po škole, teď by měl dávat pozor a sledovat profesorku- "…že ano Lukáši?" vytrhla jej v tu dobu z myšlenek. Jen souhlasně přikývl, částečně i na znamení, že si je vědom své nepozornosti. "Ano. Ano, paní profesorko."





Vyběhl ze třídy a namířil si to k nástěnce, kde byly vyvěšeny rozvrhy. Končila až o hodinu déle, než on, takže měl dostatek času. Vydal se do nedalekého květinářství. Lehce chytl za kliku a otevřel, vstoupil dovnitř a rozhlížel se v přítmí místnosti. Skládalo se ze dvou částí. Do té první moc světla nevnikalo, zde byly zřejmě květiny, které tolik světla nepotřebují. Naopak v té druhé již bylo okno a sluneční paprsky vnikaly skrze okenice dovnitř. Byly to dvě čtvercové místnosti spojeny třemi schody. Po jejich obvodu byly různé vázy s řezanými květinami a police s květináči, ozdobami vším možným, čím se daly květiny ozdobit a doplnit. Uprostřed zšeřelé místnosti se nacházel pult, na kterém v přední části byly připevněny cívky s pentlemi všech barev, tloušťky a délky i materiálu. Zde se nacházela i pokladna a zpoza pultu se na něj usmívala paní prodavačka.
"Co to bude mladíku?" již měla svá léta, bílé vlasy měla sepnuté sponami do drdolu, tvář již měla poznamenánu léty, na čele se jí rýsovali vrásky, ale i přesto se usmívala na Lukáše.




"Nevím, co bych si měl vybrat, všechny květiny jsou moc krásné. Ale přeci jen si vezmu asi tyhle růže." usmál se přívětivě na paní prodavačku a naznačil rukou směrem k řezaným růžím. "Jistě a kolik jich chcete?" přeptala se prodavačka s úsměvem a došla k růžím. "Dejme tomu že…" odmlčel se a přemýšlel, kolik by jich měl koupit. "…dvacet?" dokončil nakonec s úsměvem a lehce pokývnul hlavou. "Dobrá tedy, tak dvacet." odvětila vstřícným tónem a ohnula se k váze, načež odpočítala dvacet a odebrala je. Přešla k pultu, odstřihla kus ozdobné pentle, vzala okrasný papír, do kterého to celé zabalila. "Bude to tři sta korun prosím." "Děkuji mockrát." usmál se Lukáš a podal jí peníze. "Já děkuji." odvětila prodavačka a rozloučila se s ním.
Po květinářství si to namířil do hračkářství, kde koupil medvídka, "Me to you". Byl nevyšší čas vydat se zpět ke škole, zbývalo už jen čtvrt hodiny a do té doby tam musel být, takže vyrazil pomalu na cestu, aby nepřišel pozdě.





Dorazil ke škole, posadil se na strmou zídku vedle schodů a čekal, až zazvoní, až vyjde ven. Leontýnka mezitím skončila hodinu a vytáhla si tašku na záda. Loudala se pomalu ze školy. Sešla po vnitřním schodišti a vydala se k východu, kde sešla po venkovním schodišti. Lukáše si ani nevšimla, ale on jí ano. "Leontýnko!" zavolal na ni a schoval kytici i medvídka za zády. Cukla sebou, když zaslechla své jméno, moc ho neslýchávala, a otočila se za hlasem. "Ano…?" pohlédla na Lukáše tázavým pohledem, když zjistila, kdo ji volá. "Počkej." Odvětil s úsměvem a doběhl jí. "Asi jsme začali ze špatného konce." pronesl ostýchavě a podal jí kytici i medvídka. "To je pro tebe, co začít znovu?" Vypadala docela zaraženě. "Nevím, co na to mám říct." vykoktala ze sebe a pohlédla na květiny, které váhavě i s plyšákem převzala. "Co třeba ano?" usmál se na ni Lukáš a pokrčil lehce rameny. "Dobře." kývla tedy a usmála se. Nebyla na toto zvyklá a už vůbec byl zázrak, když se usmála. "Mohu tě doprovodit domů?" usmála se a chvíli váhala, než konečně kývla nemně na souhlas.
Snad se k ní konečně otočilo štěstí čelem, snad se jí vyplatilo, že to nevzdala, ale ještě neměla vyhráno. Pavel je zde stále a pokoj jí nedá. Byla rozhodnutá. Bude bojovat. Bojovat, dokud to půjde.



Váš Anielik (Proby)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Bey Bey | Web | 29. ledna 2012 v 22:38 | Reagovat

Krásné^^ Hrozně se mi líbí tvoje povídky x)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama