Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

6. díl - Přežít

11. ledna 2012 v 17:38 | Anielik |  Dno života
Musela vstát, nemohla jim udělat tu radost a vzdát se, nechat to vše být, aniž by bojovala, nesměla se vzdát! Zapřela se jednou rukou o zem a druhou se přichytila sítě, pomocí které se zvedla. Rozhlédla se zamlženým pohledem kolem a otřela řinoucí se slzy, které neznaly konce. Vzala mikinu, kterou ji také stihli sundat a opět si ji oblékla, aby zakryla roztrhnutou blůzu. Doploužila se k východu z tělocvičny a pomalu, pokud možno nenápadně a nezpozorována, proklouzla na chodbu.
Skoro nikdo se již na ní nenacházel, jelikož se všichni uklidili do tříd, aby nedošli pozdě na hodinu. Musela také do třídy, ale ještě dříve zmizela v umývárně, kde se upravila a konečně se vydala do třídy, nasadila neurčitý výraz a otevřela dveře. "Dobrý den, omlouvám se, že jdu pozdě, ale paní učitelka se mnou ještě chtěla mluvit…" pronesla první výmluvu, která se jí usadila na jazyku, aniž by o ní přemýšlela. Měli zrovna zeměpis, vyučoval je profesor poněkud starší, na nose mu seděly brýle a jeho postava byla trochu otylejší.
"Dobře, dobře. Posaďte se na místo a zapojte se do výuky." odvětil jí učitel a pokynul jí, aby se jala svého místa.



Posadila se na své místo a vyndala potichu učebnici. Slyšela, jak to v zadní části třídy, kde seděl Pavel a jeho parta, zašumělo, zřejmě si vyměnili pár slov o tom, že u žádné profesorky nebyla, ale že se pouze vymluvila. Bála se, to bylo Pavlovi jasné, a nejen Pavlovi.
Celou hodinu mlčela, pokud nebyla tázána, což mockrát nebylo, prakticky poté už celé vyučování mlčela.
Následovala pauza na oběd a všichni se vytratili ze třídy, jen aby byli první, což bylo jasné, jen ona na oběd nešla, měla ráda ten klid, když jsou všichni v jídelně a ona má čas sama pro sebe. Přes obědovou pauzu většinou Pavel nic neprováděl, i on měl rád u oběda klid.
Zabalila si věci, oblékla bundu a zmizela ze třídy směrem k lavičkám před školou. Nemířila tedy úplně na lavičky, ale ke stromu blízko nich. Měla pod ním své místo. Kolem se pomalu shlukovali studenti v malých skupinkách, bavili se a smáli-něco, co ona nikdy nezažila, od do
by, kdy nastoupila na tuto školu.
Posadila se pod strom a vytáhla knihu, kterou si následně začala číst. Za nějaký čas se objevil i Pavel a jeho banda, postávali při schodech, kouřili a bavili se.


O pár metrů dál postával další hlouček lidí, vypadalo to jako vyšší ročník, zvedla k nim oči a podívala se jejich směrem. Pavlovy bandy si sice nevšimla, ale v onom hloučku studentů zahlédla neznámou tvář. Byla si jista, že tohoto chlapce zde ještě neviděla, na tváře paměť měla a tento obličej by si jistě zapamatovala.
Po chvíli si všimla i Pavla,
normálně by se šla rychle schovat, ale sledovala, co Pavel od toho kluka chce. Ale ať to bylo cokoliv, způsobilo to, že se začal chlapec rozhlížet, až spočinul pohledem na ní. Sklopila oči zpět ke knížce a dělala, že čte.
Ten kluk byl hezký, popravdě, okouzlující, měl krátké černé vlasy, patku přes levé oko, na hlavě mu seděla černá čepice se zeleným znakem značky na čelní straně. Měl skateáckou, šedou, dlouhou mikinu a jeany na kterých mu visel řetěz, spojoval pravý bok jean, kde byl připnutý k poutku na opasek a druhý konec byl připnut k poutku na přední straně jean, těsně za kapsou. V ruce držel skateboard, o který se opíral. Byl černý a vespod šly zahlédnout graffity.


Otočil se zpět k Pavlovi a něco mu řekl, ten se otočil a vrátil se zpět k bandě, odplivl si a zašlápl zbytek doutnající cigarety. Kluk ale opět stočil pohled na ni a poté pokynul na hlouček kolem něj, aby jej na chvíli omluvili. Vydal se jejím směrem. Cukla sebou a zaklapla knížku. Byl téměř u ní, když chopila tašku za poutko a couvala dál od něj.
"Ne, počkej, neboj se mě." nasadil milý úsměv. Byl vážně okouzlující a nádherný, navíc, když se usmál. Měla ve tváři vystrašený výraz malého štěněte a nedůvěru. "Notak, nic ti neudělám." usmál se ještě jednou. "Přestoupil jsem sem z jiné školy, právě jsme se při
stěhovali. Jmenuju se Lukáš." natáhl k ní ruku, aby se představil. Nedůvěřivě na ni pohlédla, ale nakonec přeci jen k němu opatrně natáhla ruku též. "Leontýna." představila se. Jemně jí ruku stiskl a mírně pokývl hlavou. "Těší mě, krásné jméno." zněl upřímně, bez přetvářky, jenže o někoho, jako je ona v životě nikdo jako on nezavadí, tím si byla jista.
"Děkuju." pronesla potichu vděčně a ještě o kousek couvla, stáhla ruku zpět. "Nemusíš se mě bát, já nekoušu." zareagoval na její couvání a zasmál se. Tak krásný smích nikdy neslyšela. Pohlédla do jeho krásných, modrých očí a kývla hlavou. "Čeho se tak bojíš?" zeptal se jí se zájmem. Zavrtěla hlavou.


"Jestli nemáš ráda ty kluky" pokynul hlavou k Pavlovi a jeho skupince, stojící kolem něj "tak po mě chtěli jen připálit…" dodal ještě a lehce pokýval hlavou. Její oči se naplnily ještě větší nedůvěřivostí. Lukáš se zamyslel a pokrčil neochotně rameny. "Ano … a taky mi dávali různé návrhy, jak ti vzít tašku a kdoví, co ještě." zakončil s úsměvem myšlenku.
Z jeho očí, z jeho pohledů, z jeho úsměvů, z jeho dotyků, pramenilo něco, co nikdy neviděla a nezažila. Dobrosrdečnost, pohlazení, upřímnost a žádná faleš, ale především byl neskutečně milý, jako ještě na ni nikdo, krom jejích rodičů, nebyl.
"Máš teď vyučování?" zeptal se jí s neméně okouzlujícím úsměvem. Jen nemně kývla a sledovala jeho reakci. "Tak to bys měla pomalu vstávat, za chvíli zvoní." pronesl s milým úsměvem, dal si skateboard do podpaží a vstal, načež jí podal ruku, aby jí pomohl vstát. Přehodila si tašku přes rameno a chopila se jeho ruky. Jemně jí opět stiskl ruku a pomohl jí vstát. Děkovně kývla, spíše ze slušnosti a upravila si tašku na zádech. "Můžu tě doprovodit?" zeptal se nakonec ještě a tázavě na ni pohlédl. Zavrtěla hlavou, stále ještě mu nedůvěřovala a také se nebylo čemu divit, měla strach, aby to nebyl jen další Pavlův plán a švindl, jak jí ještě více ublížit. "Dobře, tak se zatím měj, rád jsem tě poznal Leontýnko." pohlédl za ní, jak mizí v davu lidí a snaží se, aby jí zahlédlo co nejméně osob, obzvláště ne Pavel.
Třeba to byl další podraz, třeba do byl nový začátek, třeba to byl jen sen, ale jedno věděla jistě, nesmí se vzdávat.


Váš Anielik (Proby)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MetaLenka MetaLenka | Web | 11. ledna 2012 v 17:47 | Reagovat

Hele, to je to, co si psala dneska při dějáku :D

2 proby proby | 11. ledna 2012 v 17:50 | Reagovat

Heh, ano, prosili o další díl :D A něco jsem vydat zase musela :)

3 Broken Angel Broken Angel | 18. ledna 2012 v 19:00 | Reagovat

nato ze si to psala vo hodine je to krasny... taky se vo dejaku dost nudim..xD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama