Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

5. díl - Má to být konec?

2. ledna 2012 v 18:16 | Anielik |  Dno života
Seděla tam v autobuse, neschopna slova nebo jakéhokoliv pohybu. Stále si opakovala, že to zvládne a že toto nebude trvat věčně, ale sama tomu přestávala věřit, zdálo se to nekonečné. Vše, co nyní prožívala, se dalo shrnout do dvou prostých slov: "Bezradnost" a "Strach". "Tak co bude?" probral ji hlas z úvah, byl to řidič autobusu. "A-ano, už jdu…" vykoktala ze sebe konečně a doploužila se konečně ke dveřím a sešla po schodech na zastávku.
Všichni se již vytratili a ona tam stála sama. Nezbývalo, než se vydat ke škole. Nepospíchala, nebylo kam, měla ještě čas, hlavně se chtěla vyhnout dalšímu ponížení. Do školy se dostala až těsně před prvním zvoněním, partičce kluků se úspěšně vyhnula a měla ještě čas zajít na záchod a upravit se, zejména vlasy.
Vytáhla z tašky penál, ve kterém měla nůžky a začala zastřihovat vlasy, odstřihávat ty popálené a zkracovala konečky. Když si myslela, že je u konce, schovala nůžky i penál a vyklouzla dveřmi na chodbu.
Tišící se hluk na chodbě prořízl zvuk zvonku. Právě zvonilo, pospíšila si tedy do třídy, aby nepřišla pozdě a zaujala své místo v lavici. Právě včas, přicházela totiž jejich profesorka na anglický jazyk.



"Přeji pěkný den, posaďte se." Pronesla profesorka s úsměvem a rozhlédla se po třídě. "Ah, nový účes? Sluší Vám." Zkonstatovala profesorka směrem k ní a věnovala jí úsměv. "Dě-děkuji." bezděky se rozhlédla. Pavlova škodolibého úšklebku si všimla, nedávalo to však najevo a sklopila pohled.
Hodina rychle uběhla, nastala velká přestávka a ona opět proklouzla na chodbu. Pomalu se plížila chodbou a snažila se, aby ji nikdo nezahlédl. Ani nevěděla jak, a ocitla se před tělocvičnou.
Čísi ruce ji vtáhly dovnitř, v tu chvíli to ani nepostřehla a než si to stačila uvědomit, bylo pozdě.
"Ale ale, copak se nám to tu prochází na chodbě, když je venku tak krásné počasí?" zaslechla škodolibý hlas. Znala ten hlas, pronásledoval ji ve snech, v bdění a snad ji bude pronásledovat i po smrti, stejně jako osoba, které patřil. Byl to Pavlův hlas.
"Prosím, nechte mě." Pokusila se udělat to, co už tolikrát, prosit. Zkoušela stále tu planou naději s tím, že ji třeba jednou potká štěstí a pustí ji.
"Na to zapomeň, nic takového neplánuju, teď se hezky pobavíme." z jeho hlasu čišela podlost a škodolibost. Nečekala nic milého, nečekala, že by ji snad hladil, naučila se nečekat nic, jelikož plány se vždy změnily.



"Přivažte ji!" křikl najednou s ledovým a nelítostným výrazem ve tváři. Nešly z ní vyčíst city ani plány, nedalo se v ní vyčíst nic. "Ne!" vzkřikla najednou, nechtěla si ani domýšlet, co plánuje.
Děvčata zde dnes nebyla. Jeho parta přiskočila a kusem provazu jí přivázali ruce nad hlavu, kus od sebe, stejně jako nohy, aby se nemohla hýbat.
Pavel k ní přistoupil, na tváři se mu rýsoval zlý úsměv. Přejel jí rukou po tváři a obtáhl ji prstem tvář, načež zajel dolu po bradě. "Dneska z toho tak snadno nevyvázneš." zašeptal jí do ucha, zatímco se v jejích očích třpytily slzy a ztékali jí po obličeji.
"Prosím, prosím, ne…" žadonila beznadějně o smilování, které se jí stejně nedostane.
"Na mě tvoje slzičky ani prosby neplatí, takže to ani nezkoušej." procedil nenávistně mezi zuby. Snažila se vykroutit z provazů a ze zajetí, ale marně, provazy byly moc utáhlé na to, aby se z nich vymanila. Svíraly a drhly jí zápěstí, jak se urputně bránila. I přes veškerou její usilovnou snahu se ven nedostala, pouze si rozedřela zápěstí do krve.



"Notak, nebraň se." zašeptal se škodolibým úsměvem a roztrhl jí blůzu. Přes slzy ani neviděla, snad i přestávala vnímat, co se děje. "Cukáš se marně." dodal opět ledově a sjel jí z vlasů, po tváři a přes hrudník. "Stejně si nepomůžeš." přejel jí prsty přes stehno, zajel rukou a přejel jí přes kalhotky. Nemohla se bránit, ačkoliv by opravdu chtěla.
V tom zazvonilo. Milovala tento zvuk více a více, vždy jí pomohl. Ačkoliv věděla, že jednou nadejde čas, kdy už jí nepomůže.
"Kurňa ty máš ale štěstí!" zle se uchechtl a zmáčkl jí tvář rukou. "Dnes jsi vyvázla, ale dočkáš se času, kdy tě nic nemine, zabiju tě." zazněl jeho zlý hlas tělocvičnou a poté ji probodl zlýma očima. Pokynul kývnutím hlavy klukům, ať ji rozvážou. Sesunula se na podlahu a zůstala nehybně a v slzách ležet.
Cítila se, jako kdyby měla každou chvíli umřít, jako kdyby tohle byl konec, co ji vysvobodí z té bolesti a věčného, nekonečného ponížení, které ji pronásledovalo. Které ji dostane z toho, co ji poslední dobou tak trápilo.. "Trápilo.", jak absurdní slovo, samo o sobě, jeho význam, ono samo bylo absurditou a nevystihovalo to, co zažívala. Snad "mučení" bylo to slovo. Ne-"zkouška", ano, to bylo ono. Kéž by byl konec toho všeho, téhle zkoušky, bolesti, strachu, probděných nocí, utrpení a bezútěšných dnů…

Váš Anielik (Proby)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Broken Angel Broken Angel | 8. ledna 2012 v 12:37 | Reagovat

je to krásne.. :'(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama