Kolikrát si něco přejeme a kolikrát se nám naše přání nesplní? Ovšem kolikrát váháme, říkáme si "Ještě chvilku to nechám" "Však ono to tak bude dál", ale není, po té chvíli totiž přijdeme o to, co jsme měli tak rádi. Věci již nejsou stejné, ale změní se a vy víte, že nyní do této části života nepatříte, nemáte tam přístup a dveře se před vámi zavřou-možná dočasně, možná navždy, kdo ví.
Slzy padají zbytečně a bezútěšně, jelikož vám v ničem nepomohou. Možná, kdyby ta druhá osoba věděla… - ale ne, nemůže to vědět, nesmí to vědět, k čemu taky.
Buď tedy kývnete a nebudete to odkládat nebo-ale co když to nejde? Co když ublížíte buď osobě jedné, nebo druhé?
Poté není úniku a jedné věci se holt musíme vzdát.
Měli bychom to té druhé osobě přát, ale… Přejeme, jen to bolí, ačkoliv to nechápeme. Proč to bolí, když… když bychom nic k té druhé osobě cítit neměli? Vždyť to je nemožné, ale přeci se to děje. K čemu to?
Každý z nás má nějaký stín, před kterým utíkáme, nebo kvůli kterému čekáme. Každý máme věc, o kterou usilujeme a stále čekáme, necháváme ji ještě chvíli být a nakonec o ni přijdeme. Jenže proč to tak má být? Osud snad chtěl? Je to snad nenávratné? A kdo má tu moc a zbraně, abychom to změnili? My. Jenže někdy nám zbývají jen ty slzy.

Váš Anielik (Proby)



