Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

4. díl - Zbloudilou cestou

1. prosince 2011 v 20:34 | Anielik |  Dno života

Lži kroužily všude kolem ní. Všem dělala společnost přetvářka a falešný úsměv. Vždyť ona se nemohla nechat ovládnout svými city a tvářit se podle situace. Přesně slyšela v hlavě jejich hlas. Přesně věděla, co by jí na to řekli rodiče. "A proč jsi nám to neřekla dřív? Měla bys to říct učitelce. Takhle to dál nejde. Jak dlouho už to trvá? S tím musíme hned něco udělat." z těch slov a všech těch otázek jí začalo pomalu hučet v hlavě. Zatřepala s ní, aby se zbavila těch dotěrných slovíček a zakryla si hlavu polštářem. "Nemůžu…" odpověděla na všechny ty otázky potichu do prázdna. Věděla, že takhle dlouho nevydrží. Kvůli zlým snům snad už ani nespí. Kvůli těm očím, které vidí, když zavře oči. Kvůli těm vyčítavým a pohoršeným výrazům, které by měli rodiče, kdyby jim to řekla. Kvůli strachu z toho, co se stane, když usne, jelikož nevěděla, co může a nemůže očekávat. Pavel byl schopný všeho. O to bylo to vše mnohem horší.

Sundala z hlavy polštář a posadila se na posteli. Do okna jí začali pronikat první zlaté paprsky. Začalo pomalu vycházet slunce a na budíku přeskočil čas na 6:15. Byl pomalu čas vstávat. Rodiče šli dávno spát. To ona nemohla. Měla by se pomalu chystat na cestu do školy. Autobus by měl přijet za půl hodiny, to by si mohla stihnout ještě umýt tvář, ospalé oči a alespoň trochu se upravit.




Došla tedy do koupelny a opřela se rukama o umyvadlo. Pohlédla do zrcadla na kruhy pod očima a rozcuchané vlasy. Vypadala po těch neprosněných nocích naprosto otřesně. "Do školy musím…" pronesla si pro sebe potichu a upravila se, učesala a zamaskovala stopy make-upem. Nechtěla se vracet na místo, které je poslední dobou zdrojem jejích útrap. Pokud je Pavel schopen toho, co se odehrálo včera, co vše je ještě schopen udělat?

Nevěděla, jestli má strach nebo jestli je jí to jedno. Nechtěla to raději vědět. Zatřepala hlavou, aby setřásla myšlenky a seběhla po schodech do kuchyně, kde už seděli rodiče u snídaně. "Dobré ráno." nasadila opět svůj strojený, milý úsměv a posadila se ke stolu. Neměla hlad, ale něco sníst musela, aby se rodiče nevyptávali. Vzala tedy krajíc chleba, párkrát jej přejela nožem s máslem a navrch dala pár koleček salámu. Párkrát si kousla a poté si jej vzala do ruky. "Tak já jdu, ať mi neujede autobus. Pěkný den." věnovala rodičům poslední předstíraný úsměv a potichu za sebou zaklapla dveře. Krajíc chleba vyhodila ihned za vrátky do popelnice.

Nasedla do autobusu a rozhlédla se po osazenstvu, jen tak zběžně, následně se posadila na jednu z volných sedaček, přesunula se k oknu a sklouzla po sedačce dolu.




"Ale ale, podívejme se, kdopak to s námi dnes nejede autobusem?!" poznávala ten hlas. Byl to Pavlův hlas. Zachvátila ji vlna studeného potu a bylo jí do breku. Už už se chtěla zvednout a přesednout si, ale Pavlova ruka ji stáhla zpět do sedačky. Ruku jí položil na čelo a zatlačil dolu tak, že měla hlavu v záklonu a přejel jí prstem od brady až k límci mikiny. "Prosím, prosím…" zašeptala zoufalým hlasem. "Za co prosíš? Ještě ani nevíš, co pro tebe dneska plánujeme." škodolibě se zasmál, když si všiml slz v jejích očích. "Dneska se…" odmlčel se a vytáhl zapalovač, kterým cvakl a objevil se plamen. "…ohřejeme!" dokončil neméně škodolibým hlasem a přiblížil se plamenem k jejímu krku.

"Prosím, nech mě být…" zašeptala opět úzkostlivě. "A proč bych to asi tak měl dělat?!" vyštěkl na ni kousavou odpověď a zhasl zapalovač. Hlasitě polkla a ve tváři se jí rýsoval zoufalý výraz, v očích se jí třpytily slzy. "Ne, tvého krásného krčku je škoda." usmál se spiklenecky a vzal do ruky její vlasy. "Trošku tě…" zase se odmlčel a opět cvakl zapalovačem. "… zastřihneme, co povídáš?" tiše se zasmál a zatáhl ji za vlasy. Nebyla schopna jediného slova či pohybu. Byla natolik vyděšená, že se ani nepohnula.

Stejně ale Pavel pokynul svým dvěma poskokům, aby jí chytili ruce a zacpali pusu a oni tak udělali. Po tvářích jí ztékaly slzy a docházeli jí síly. Jen mlčky a poslušně seděla. "Zkusíme, jak vypadáš s krátkym sestřihem kočičko…" naschválnicky se zasmál a přiblížil jí zapalovač k vlasům. Začala sebou cukat. "Nech toho, stejně ti nikdo nepomůže!" zavrčel na ni. Okolí bylo opravdu slepé. Plamen pomalu požíral její vlasy kousek po kousku.





Autobus se pomalu blížil do cíle, nezbývalo než ji pustit. Zhasl zapalovač a pokynul jeho poskokům, ať ji pustí. Pomalu se k ní naklonil. "Nevidíme se naposledy…" zašeptal jí na rozloučenou se zlým podtónem v hlase a přejel jí rukou přes vlasy. Popadl tašku a zmizel pryč. Ona tam zůstala sedět v slzách a opět o jeden krok blíže ke konci sil.Opět pokořená a ponížená… bezmocná …




Váš Anielik (Proby)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Broken Angel Broken Angel | 2. prosince 2011 v 14:10 | Reagovat

dekuji ze si napsala dalsi povidku..... je to krasne sepsane o nejhorsi veci co na skole... a vubec i v zivote muze cloveka potkat..... krasne napsane...

2 V.Adamčík V.Adamčík | Web | 2. května 2012 v 20:52 | Reagovat

Nejlepší díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama