Život není zase tak dlouhý, aby pohltil všechny naše chyby. Lidé nejsou pro důvěru stvořeni.

3. díl - Bludiště lží

22. listopadu 2011 v 19:27 | Anielik |  Dno života

Chybělo tak málo. Tak málo a došlo k tomu. K něčemu, co by ji navždy zlomilo. K něčemu, co by ji zničilo. K něčemu, co by zabilo její duši a už by jí ji nenavrátilo. Nesnažila se oprostit od sevření šátku, ani o uvolnění úst. To, co jí poutalo ústa, polykalo další a další slzy. Proč by se vlastně snažila? Byla ztracena ve tmě a nic už jí nevrátí ty zničené chvíle.

Snažila se věřit, to ano, ale čemu? Sobě? Bohu? Přátelům? Proč, sobě věřit nemohla, byla na konci. Nebo snad mohlo přijít něco horšího? Bohu věřit také nemohla. Proč taky? Toto nebyla zkouška, toto nebyla jedna překážka mezi hromádkami dalších, toto byla cela, ve které se zmítala jako kotec, kde zavřeli divokého tvora. To on ji tu nechal a nepustil ji. Snad ani nepustí. Co od ní chtěl? Smrt? Bolest? Aby se naučila v něj věřit? Dříve snad ano, dříve snad věřila, ale ta doba je už dávno pryč. Měla snad věřit v přátele? V jaké, když žádné neměla a lidé ji přehlíželi. Od nich cítila jen bolest, v ty už také dávno ztratila víru.

Zůstala tedy sama. Sama musela bojovat za to, aby přežila a dostala se skrze mříže té nezkrotné, šeré cely.

Stále se slzami v očích si němě vytáhla utěrku z úst a stočila se do klubíčka. Ačkoliv se její ruce stále nemohly hýbat, jí to bylo stále jedno. Věděla, že jí nikdo nepomůže, ale přeci jen si jej musela stáhnout včas. Nechtěla, aby se to rodiče dozvěděli. Byla by na tom ještě hůře.

"Notak, musíš vstát, nemůžeš tu ležet navždy…" povzbuzovala se odkudsi z nitra srdce a duše, z posledních sil, nebo alespoň z toho, co se tak dalo nazvat, ačkoliv už to bylo na samém dně. "Prosím, už ne, nemůžu, je konec…" odpovídala sama sobě neméně tiše. "…konec…" zopakovala bezútěšným hlasem.




Nakonec přeci jen vstala. Musela, jelikož zde rodiče mohli být každou chvíli. Nemohla už dále čekat a za pomoci zubů rozvázala šátek, ačkoliv jí to nějakou chvíli zabralo. Pomalu vztáhla ruku k noži a vrátila jej zpět tam, kam patřil, tedy do stojanu k nožům ostatním. Šátek si nechala v ruce. Uznala za vhodné, že jej raději schová u sebe v pokoji, kde je menší šance, že by jej rodiče našli.

Pouklidila v obývacím pokoji i v kuchyni, aby místnost ničemu nenapovídala a odebrala se do svého pokoje. Vzala si nové, čisté oblečení a přešla plouživým krokem do koupelny.

Sundala ze sebe zbylé cáry oblečení, vklouzla do sprchy a zavřela za sebou. Sprcha byla způsob, jak se alespoň na chvíli odreagovat. Otočila kohoutkem a pustila na sebe vodu, která pomalu odplavovala špínu a jeho pach. Voda pomalu smývala i krev z jejích vlasů a postupně je rozčesala. Snažila se zakrýt všechny stopy, ale modřiny a škrábance smýt nešly, naštěstí je mohla skrýt oblečením. Cokoliv, jen aby na to nepřišli rodiče.

Opět otočila kohoutkem, to aby vypnula vodu a opřela se o studené dlaždice. Voda po ní stále stékala a z vlasů padaly ještě notnou chvíli kapky vody. Těžce oddechovala a do očí se jí opět hrnuly slzy. "…konec…" zopakovala si slovo, které ani ne před chvílí, zaznělo několikrát. A zazní ještě vícekrát.




Vylezla ze sprchy a odložila ručník. Oblékla se a roztrhané oblečení zabalila do pytle a vyhodila do kontejneru. Nakonec i se šátkem. Nechtěla zde mít žádnou připomínku ničeho, co se stalo.

Blížilo se ráno a do dveří opět zapadl klíč. Rodiče se vracely domů. "Zlato, jsme doma! Kde jsi?" volala na ni mamka už od dveří. Zhluboka se nadechla a nasadila milý úsměv. Ano, za ta léta se naučila báječně přetvařovat, takřka dokonale, aby rodiče nic nepoznali. Rozeběhla se dolu po schodech. "Tady jsi!" zvolala mamka radostně a se zářivým úsměvem, když ji uviděla. "Ahoj mami."usmála se potichu a objala ji kolem krku. "Co se to tady stalo?" zeptala se mamka a jí zatrnulo. Nebyla si vědoma žádné stopy, kterou by zde zanechala a podle které by byla schopna to mamka poznat. "Kde..?" vykoktala ze sebe.

Nejistě těkala pohledem z matky na otce a nebyla si stále ničeho vědoma. "Tamle." Ukázal táta na roztříštěné sklo u dveří. "Někdo se sem vloupal?" vybafl na ní otec s další otázkou. "V-vloupal? Néé…" získávala hranou nevědomostí další čas na vymýšlení výmluvy. "To jen, moc jsem se rozběhla ze schodů a jak jsem zakopla, tak jsem narazila do dveří a místo toho, abych se opřela, jsem narazila rukou do toho skla." dopověděla a usmála se. Naštěstí šrámy na její ruce hrály v její prospěch. Jen modřiny stále musela skrývat.

"Nu, víme, jak jsi nešikovná…" usmál se táta a mamka jí pohladila po vlasech. "Ale příště si dávej pozor, ano zlato?" dodala mamka a také se usmála.

Před rodiči tedy pravdu schovala, ale před sebou pravdu neschová. Ani to nešlo a ona věděla, že dříve nebo později to opět přijde. Stejně jako nemohla zastavit čas, nemohla zastavit ani události v něm. Nemohla se schovat před pravdou a před bolestí. A ani to neuměla. Kéž by ano. Bylo by vše lehčí. Život by byl lehčí. Svět by byl lehčí. Její duše by byla lehčí…

Váš Anielik (Proby)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama