close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

2. díl - Zpátky do tmy

20. listopadu 2011 v 16:57 | Anielik |  Dno života
Nemohla tam ale zůstat ležet navždy. I ona musela vstát a jít do třídy, jenže v tomhle stavu by se tam asi těžko mohla ukázat. S obtížemi tedy vstala a přidržela se umyvadla, jelikož se jí zatočila hlava a zatmělo se jí před očima. Lehce sklonila hlavu a zem zbarvilo ještě pár kapek krve, smísených s hořkými slzami.
Opřela se lehce do dveří, které se pootevřeli, a ona proklouzla do chodby. Za ní se tvořila cestička vody a kapek krve, která jí tekla z nosu i ze rtu. Plížila se pomalu, jako stín, tou ztemnělou cestou až k hlavnímu vchodu do školy.
Proplížila se i těmito dveřmi a vydala se pomalu na cestu domů, kde se alespoň částečně mohla schovat před světem a před útrapami dnešního světa a toho, co jí čekalo venku. Vsunula pomalu klíč do zámku a otočila s ním. Vešla a potichu za sebou dveře přivřela. Dveře potichu klaply za jejími zády a ona se posadila na pohovku a následně se na ní položila.
Nemohla se ubránit spánku, a tak opět zavřela oči. Veškeré starosti z ní opět spadly a ona se opět nechala unášet do říše spánku.
Venku se zatím pomalu setmělo, den přešel v podvečer a podvečer v noc. Dnes měla zůstat doma sama, až do rána. Měla strach ze tmy. Z té tajemné slečny, která se sem vždy opakovaně vplíží a schová vše pod svůj plášť.
Neměla strach z toho, co ji obklopovalo, ale z toho, co se pod tím neprostupným a nehmatatelným pláštěm schovávalo.



Probrala se. Někdo bouchal na dveře a ona měla tušení, že ví, kdo to je. "My víme, že tam si! Otevři, nebo si tě podáme!" Začala se opět klepat, ale tentokrát to nebyla zima, co do ní vehnalo třas. "Nedělej, že tam nejsi!" zaznělo opět zvenku. Netrvalo dlouho a po krátké, tiché odmlce se ozvala tříšť skla.
Nevěděla, co má dělat, to ano, ale to, co věděla jistě, je to, co ji čekalo. Tohoto se bála. Bála se jeho. Bála se toho, co jí dělá, bez mrknutí oka. Rychle sklouzla ze sedačky a rozběhla se do kuchyně. Jediné, co ji napadlo, bylo prohledat šuplíky. Otevírala ve spěchu jeden za druhým a hledala něco, čím by se mohla bránit. Prohrabávala zásuvky, ale třásly se jí ruce, nebyla schopna řádně myslet. Nakonec sáhla do stojanu pro nůž, poslední naději na její obranu.
Přichytila se linky a třesouce se, čekala na to, co přijde, třímaje v ruce nůž. Rozseknutý ret už vypadal lépe, ale stále měla zacuchané vlasy a vypadal bídně. Alespoň, že už nebyla tak unavená.
"Kde jsi ty couro?! Nám se stejně neschováš!"





Ani nehlesla. Jen se tiše třásla a čekala. "Tady jsi, ty mrcho!" pronesl už ze zvyku a poté se zastavil. "Ooh, kočička bude vytahovat drápky!" zasmál se posměšně. Dnes byl sám, bez kompliců. "Dej to pryč, než si ublížíš..." dodal posměšně. "Ne." Hlesla tiše a pevně nůž sevřela. "Stejně na to nemáš odvahu." Na tváři se mu objevil vítězoslavný úsměv. Začala se ohánět nožem. "Přestaň!" zavrčel na ni a chopil se jí za ruku, ve které držela nůž. Ruku jí pevně sevřel, dokud jí nevypadl nůž a smýkl s ní ke kuchyňské podlaze. Poté jí přidržel ruce při podlaze a sedl si na ni, aby se nemohla hýbat.
"Za tohle zaplatíš. Na mě si nikdo vyskakovat s kudlou nebude!" zahřměl jeho hlas tmou. "Né!" zavřískla na protest, ale marně. "Mlč! Nikdo se tě na nic neptal!" přidržel jí jednou rukou, obě její a druhou rukou jí zacpal pusu. Vzal šátek, který měl kolem krku a svázal jí ruce, smotanou utěrkou jí zacpal ústa.
Roztrhl jí košili, ale nemohla se hýbat. Přejel jí jazykem přes tělo. "Vida, vida, co si kočička schovává." Pronesl se škodolibým úsměvem na tvářích.
"Halo, je všechno v pořádku?" ozvalo se opět za dveřmi, někdo klepal, zřejmě soused. "Máš štěstí, dneska jsi zase vyvázla, ale počkej příště, to si odneseš!" vstal z ní a odešel ke dveřím, které otevřel. "Dobrý večer, ale ano, ona teď nemůže, ona…" zamyslel se nad výmluvou. "…se právě učí. Jen jsem jí přinesl učení." Usmál se mile na souseda a vyklouzl ven do noci. Soused jen němě kývl a vytratil se do noci též.
Zatím ona stále ležela v kuchyni na zemi. Z očí se jí valily slzy. Nesnažila se z toho vyprostit. Ztratila veškerou sílu, kterou do nynějška v sobě ještě měla. Ztrácela pomalu i naději. Zůstala ležet a kanout slzy, které máčely dlaždice. Nechala se pohltit tmou. Ztratit se v ní. Ztratit se od toho, co ji tak sužovalo. Ztratit se od světa. Od temnoty. Od něj…


Váš Anielik (Proby)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 brokennnannngel brokennnannngel | 1. prosince 2011 v 16:41 | Reagovat

napis dalsi povidky prosííím...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama