Jsme malí a nechápeme. Jen kmitáme očkama z jednoho předmětu na druhý a pokoušíme se zjistit, k čemu je. Buď tím způsobem, že jej osaháme, vyzkoušíme všechny čudlíky a páčky nebo si jej strčíme do pusy. V tomto věku je možné oboje, my ani nic jiného nemůžeme.
Stále slýcháme větu "To ty ještě nemůžeš pochopit, jsi na to moc malý/á." A opravte mne, jestli se pletu. Jistě by mě opravila jen maličká hrstka lidí.
Ale časem rosteme a začínáme chápat věci, které se kolem nás dějí. Naučíme se je, nebo pochopíme souvislosti. Postupně si zažijeme náš první vztah, naše první zklamání, naše první ztráty, naše první objevy, naše první přátelství a platonické lásky a pochopení přijde samo. Ani si to neuvědomíme, ale najednou chápeme. To, co jsme dříve nechápali, to, u čeho nám bylo rčeno, že jsme moc malí, ale něco na tom přeci jen je.
Jako když nehty o zeď drápeš. Nevíš to a najednou to chápeš.
Rosteme a nacházíme vše, co jsme dosud neměli. Zkušenosti. Zažíváte věci, které jdou mimo vaše myšlení a vy si v tu chvíli říkáte "Proč?". Nebo, co jste komu udělali, že se to stalo právě vám, že se to VŮBEC stalo. Třeba i lidem ve vašem okolí.
Ale vše má svůj důvod. Věřte nebo ne, i smrt blízkého člověka nás má k něčemu přimět a i ta má účel. Účel věci většinou bývá skrytý, dokud nepochopíme okolnosti. Teprve pak se nám odkryje záměr osudu.
I rozchod, či rozvod má svůj účel. Třeba jsme měli potkat někoho jiného, třeba jsme se tehdy rozhodli špatně, třeba to bylo jen testování osudem, jestli projdete a můžete si opravdu dovolit jít dál.
Zní to pošetile, ale stačí se jen zamyslet. Jednou nám někdo ukáže cestu a my jej musíme následovat. Je jen na nás, kdy začneme vnímat věci z více úhlů a tak, jaké skutečně jsou. Je jen na nás, ve které části osudu leží lísteček, malý, nepatrný, se stejně nepatrným písmem, kterým je napsáno "Pochopil jsi.".
Ať se jakkkoliv přetvařovat snažíš, vždy je nějaká chvíle, kdy štěstím záříš.
Vše, co jsme sami prožili, naprosto vše, bylo nějakou chvíli nesmyslné, než jsme to pochopili. Ale to je život. Život taky nechápeme a jednou, na smrtelné posteli pochopíme, že my jsme nic neprovedli, nikomu jsme nic neudělali. Zkrátka jsme jen žili a byli testováni, že jsme se neprovinili, ale byli vedeni k cíli. Někdo snazší cestou a někdo obtížnější, ale každá z nás, bez výjimky, se jednou narodí a jednou umře. Každý tak skončí. A život je jedna ze záležitostí, kde je jistý konec i začátek: NAROZENÍ -> SMRT. A na tom není co vysvětlovat.
Nesnažte se chápat, na povel to nikdy nejde, musíte být trpěliví a vysvětlení, pochopení, přijde časem samo, ve chvíli, kdy jej nejméně čekáme.
Čekejte. Život JE čekání...

Váš Anielik (Proby)




Inu, něco pochopit, či chápat je věc ošemetná. Abych pravdu řekl mnohdy je jednodušší ba i lepší ona nevědomost s níž se životem potácíme. Avšak, když jsem si to tak přečetl, něco mne napadlo.
Věříš v Osud? Já jen v takový, který si sám vyberu. Jen ty si volíš jakou cestou půjdeš. Jestli malou stezkou či dálnicí. A ano směřujeme všichni k jednomu cíli cesty a to ke smrti. Je zajímavé, kolik cest si člověk mezi smrtí a životem může zvolit a kolikrát se ta cesta větví. Každopádně si myslím toto. Pochopení nepřichází samo. Přichází jen pokud jej chceme. Protože ten, jenž nechce pochopit, nic pro pochopení neudělá se jej nedočká. A ohledně oné věty na počátku. "To ty ještě nepochopíš, jsi moc malý/á." Táta mi to vždy říkal jinak. Jakmile přijdou zkušenosti a ty dostaneš rozum bude to rána jako blázen. A abych pravdu řekl, právě zkušenosti přinášejí poznání. Ale jen poznání minulého. Raději se proto budu nadále zaměřovat na poznání toho budoucího a nebudu se toliko věnovat minulosti.
Každopádně článek skvělý :)Moc se mi líbil tvůj názor.