Bůh ví, jestli to byl déšť, a ne slzy, to, co máčelo její tvář. Kapky chladily její rozpálenou tvář a mlžili jí pohled. Ale jí to nevadilo. Nepotřebovala vidět. Stačilo jen cítit. Cítit srdcem a poslouchat šum deště, který ji obklopoval.
Ten šum ji uklidňoval. Připomínal jí, kdo je a co tu dělá. Připomínal jí, že přeci jen ještě něco šťastného na světě existuje. Že přeci jen je ještě místo, kde může být volná.
To déšť odplavil veškeré její trápení, bolest a slzy plodící smutek. Jenomže ona věděla, že toto chvilkové mámení brzy ustane a poté se vše vrátí do starých kolejí a ona bude opět tou šedou myší v koutě společnosti.
Ach ty kapky, ten lék tišící její bolest a stopky zastavující čas. Každá kapka znamenala pár dalších, volných a téměř věčných vteřin, po které mohla být sama sebou a nemusela se řídit slovy plynoucích z úst cizích postav, které již dávno ztratili tváře a staly se jen stíny, diktujícími podmínky života. Podmínky toho věčného, bezútěšného žití, ve kterém-ač je to smutné-je její jedinou útěchou jen ten déšť.
Ale kdo kdy nebyl sám sebou? Vždyť v životech každého se jednou objevila chvíle, kdy nebyl sám sebou a jen se řídil radami těch stínů bez tváří. Těch, kdož ztratili jméno, tvář, osobnost a veškerou sebedůvěru a čest.
Dalo by se říct, že ztratili takřka všechno. I ona prožila ztrátu, ale pouze postavení. Ještě stále znala meze, ještě stále měla čest, ještě stále měla tvář, ještě stále měla jméno.
A byla i po tom všem pyšná.
Na tváři se jí pomalu objevoval spokojený a upřímný úsměv, který ještě stále zkrápěl déšť. Chladil rýhu, která se dá nazvat úsměvem. Byla šťastná. Byla volná. Byla... sama sebou.

Váš Anielik (Proby)




Pěkně psané, procítěné... Líbí se mi styl vyjadřování :) myslím, že tu nejsem naposledy :)