Nikdy neváhej s tím, co chceš udělat.
V budoucnu totiž může přijít den, kdy budou všechny tvoje šance pryč.

Dopis na rozloučenou

16. září 2011 v 19:24 | Anielik |  Povídky
"Vím, vím, že jestliže čtete tento dopis, už nejsem mezi vámi. Okolnosti mi to nedovolují. Srdce by chtělo, ale duše už nemůže. Duše je vyčerpána a umírá. V této chvíli již umřela na věky.
Ačkoliv se přenesla přes chvíle, kdy stonala a byla v neskutečném smutku, nakonec se z toho vyhrabala a byla... byla... byla šťastná! Stalo se to, co nečekala, byla šťastnější, než si představovala, než si myslela, byla to opět ona. Mohla být konečně sama sebou a vrhala na svět veselé pohledy a veselé úsměvy a...
Ale nic netrvá věčně a vždy se najde něco, co duši zlomí. Osoba, čin, věc nebo pouhé slovo. Ano, tak, na pohled, malá a bezvýznamná věcička jménem "slovo". Dokáže oživit, ale i zabít, v pár sekundách, po které duše stále doufala, že to bude ta kladná možnost. Někdy stačí pouhá dvě nebo tři písmena, aby to vše zmařila. Okamžik. Ačkoliv si to sama ona, či řečník neuvědomí hned. Ale časem se zavrtávají hlouběji a hlouběji. Dusí, rdousí, svazují... zabíjejí.
Vy víte, jaké to je, když vše jde perfektně, pak se něco zvrtne, přijde osoba nebo se něco převrátí, jak by nemělo a zničí se vše od základů. To jste nechtěli. Já... to nechtěla, ale stalo se... S tím nic nenaděláme, už ne. Některé věci jsou nevratné a nezvratné.
Neříkám neplačte. Nemůžu velet tomu, čemu vy nechcete. Nemůžu zastavit to, co je nezastavitelné. Nemůžu velet citům. Nemůžu velet tomu, co je nenapravitelné. Nemůžu velet tomu, čemu jiní, vždy je jen jeden vládce a to jste teď vy.
Stejně jako já vládla tomu všemu, kolem mě, všemu, co se mě týkalo, tak teď vládnete svému osudu vy. Já jsme vládla špatně a teď to vím. Vím to, když už je pozdě, ale vy můžete ještě se vším tím, co se vám stane, jak vás okolí vezme, jak budete šťastní, ještě stále s tím můžete něco dělat.
Nedbejte na lidi okolo, co vás zahrnují posměšky a hloupými nadávkami, dbejte na to, aby vám někdo cizí a nepodstatný, závistivý a zlý, řídil život. Není to jeho život. Nenechte v rukou volant někomu, kdo nemá řidičák na váš vůz. To vy na něj máte papíry a to vy musíte sednout za ten volant a uřídit život kolem sebe tak, aby až budete brzdit, budete brzdit s úsměvem a zvolna, ne ruční brzdou a ve strachu z budoucnosti. Že nebudete brzdit o pomyslná svodidla a sloupy. Hleďte kolem sebe a žijte tak, jak máte žít a ne tak, jak vám nakazují cizí předpisy.
Moje poděkování ale sklidí ti, kteří mi nemluvili do řízení, jen mě naváděli na správnou cestu. Dupali mi cestičky, aby se mi šlo a jelo lépe a za to si každý, kdo ví, o kom je řeč, zaslouží můj upřímný a vřelý dík.
Ačkoliv jsem mnoho nalezla a mnoho ztratila, ztratila jsem to, co mi bylo nejdražší. Víte, není kruté, když někdo podrazí vás, ale když někoho podrazíte vy, někoho, na kom vám záleží a po tisících omluvách a statísících přijatých omluvách, stále máte pocit, že jste udělali málo, za to "moc", co tomu předcházelo. Jen doufáte, že se to časem zlepší a urovná, ale stejně víte, že to se zkrátka nestane, jelikož jste podrazili upřímného člověka, který ve vás věřil a věří i po tom všem, co jste provedli, ač jste provedli cokoliv. Věří ve vás i přes to vše, ale vy v hloubi srdce máte kamenný pomník s vytesaným textem "zklamala jsem jeho důvěru" a přemýšlíte, na co jste mysleli... co se vám to tehdy honilo hlavou... NA CO JSTE PROBOHA MYSLELI, KDYŽ JSTE TOHLE UDĚLALI! A vedle toho svítí červené světýlko... svítí a bliká a sleduje vás... Bliká, protože vy jste asi v té chvíli tehdy nemysleli... Jiné a rozumnější vysvětlení nemáte a mít nebudete a vy to víte.
Přemýšlíte, co jste neudělali a udělali. Co se mohlo stát, kdyby to jen tak, lusknutím prstu, neskončilo. Ale to já už se nedozvím, na rozdíl od vás. Nevím, co vše jsem mohla ještě udělat a co by se stalo, ale vím, že vy to ještě zjistit můžete a můžete udělat to, co jste vždy chtěli, nad čím jste váhali, jelikož strach nám kolikrát brání a zastavuje tolik věcí. Když se v jedné hlavě honí tolik slov, která chtějí dostat tu volnost a být vyřčena, ale kvůli strachu nejsou. Když se v druhé hlavě honí myšlenky, které touží též, aby ta slova byla vyřčena, ale cizími ústy, ale nejsou. Následuje zklamání a vše, co jste chtěli je pryč. Hlavně neváhat a jít do všeho naplno.
Přemýšlíte... co se vám asi teď honí hlavou... Má pravdu, nemá pravdu... Mám pravdu, mám. Tedy měla.
A přitom vše, co jsem kdy chtěla, byl čas. Trochu času, který by mi dal naději a možnost to vše napravit a vymazat spáchané hříchy a zločiny, které přinesly neštěstí, bolest, odmítnutí, podrazy a lži, které stejně každý prokoukl, jen to nechtěl přiznávat a doufal, že to přiznám sama, ano. Ano, nebyla odvaha, byl strach žít. Byl strach se nad to povznést a říci si "a co má být, žiju jen jednou, ne". Nejvíce totiž chybí odvaha a naděje těm, kteří ji rozdávají druhým, těm, kteří ji potřebují, v domnění, že oni to potřebují více než vy. Že potřebují více úsměv, naději světlo na konci tunelu, povzbuzení a trochu chuti do života. Že rozdáváte naději lidem, ale sami si nenecháváte žádnou. Ano, to je síla a v síle je vše. Ve vůli je vše. a takový člověk má jí, i trpělivosti více, než dost. Jen ten strach... strach vše zakazuje a brzdí.
Vím, že to celé zní jako sentiment, ale pokud jste došli až sem, jsem ráda a jsem vám vděčna, že mi věnujete naposledy a posledních pár minut z vašeho života, ačkoliv já vám už nemohu dát nic. Z toho "moc" kolem zůstalo jen "nic" kolem. Stalo se něco, co vše zlomilo a zničilo a já doufám, že je ten dotyčný konečně spokojen a šťastný. Jelikož já mu k tomu dopomoci nemohla, snad někdo, či něco, jiného. Já už skončila a on může pokračovat.
Jen jedno žádám, neplýtvejte slzami pro někoho, jako já, jelikož přijde někdo, kdo si je zasouží více. Ačkoliv se říká, že ten, kdo si naše slzy zaslouží, nás k nim nikdy nedožene, myslím, že je to naopak. Ten, kdo si je zaslouží, nás k nim dříve, či později donese, ač steskem, či štěstím, je to známka toho, že ten člověk se neobjevil zbytečně a že nám na něm záleželo.
Říkáte si, káže tady o naději a sama ji neměla, snad i ztratila. Ale já ji neztratila, já ji vložila v lidi kolem mě, v přátelé, v lidi, kteří ji ztratili, ve vás.
Tak tedy vzpomínejte prosím jen v dobrém a nezapome ňte, že zla a závisti je dost, nyní potřebuje svět a lidé kolem to dobré. Stačí se jen rozhlédnout a řádně hledět, abychom zjistili, že nás někdo potřebuje. Jelikož říci "nikdo tu neni", nestačí. Musíte hledět kolem sebe otevřenýma očima a hlavně otevřeným srdcem.
Žijte, pomáhejte, nestrachujte se, odvažte se k věcem... EXISTUJTE! Tak aby až budete umírat, na vás vzpomínali všichni. Se slzami v očích a se slovy "měl pro co žít, měl pro koho žít, ON ŽIL" a hleďte okolo. Je určitě někdo, kdo vás potřebuje.

S láskou anděl, který pomohl a zmizel z mysli všech.
Anděl padlý, ale věčný.
Angel De La Mer.



Autorka popírá jakoukoliv podobnost tohoto článku s její osobou. Jakákoliv podobnost je tedy čistě náhodná. Tento článek podléhá oblasti copyright a je dílem z hlavy autorky.

Dále je dílo věnováno dvěma lidem. Jednomu, který mi dal šanci, i přes to vše, kterému je věnována obrovská omluva, tomu, který vě mě vždy věřil a věří. Jessi, ačkoliv nejdříve jsem to vrátit nechtěla, nyní bych udělala cokoliv, aby bylo vše jako dříve, abych tě tak nepodrazila. Děkuju moc za vše a promiň...

Druhý, nejmenovaný... Člověk by neměl litovat toho, co udělal, ale toho, co neudělal. Lituju tedy, že jsem neotevřela oči dříve a neviděla to, co nyní vidím naprosto zřetelně. Ale i tak ti děkuju za všechno. Dominiku, děkuju za to "jednou", ale už více ne...

A děkuji i všem ostatním, za vše, co pro mě udělali a dělají. Děkuji.

Váš Anielik (Proby)
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Admin. Samuel/ Admin. Samuel/ | 16. září 2011 v 19:54 | Reagovat

Právě jsem padl na zadek. Ty slova, jakoby vyplývala ze skutečnosti, ačkoliv to popíráš. Ten smutek je jako pláč ze samého srdce, nehledě na slzy, které se objeví ve tvářích všem, kdo si to přečetl a vnímal... A závěr příběhu: Anděl, který uváznul v mysli lidem, kteří ho nechtěli pustit do nebe... :D

2 proby proby | Web | 16. září 2011 v 20:13 | Reagovat

Závěr jsi vymyslel pěkně :) Určitě ti to čorknu :P Ale děkuju :)

3 Bianka Bianka | 16. září 2011 v 22:27 | Reagovat

anjelik, som s Jessim na hovore a mám čo robiť, aby nezistil, že plačem... je to krásne, ale vážne ma to rozplakalo.

4 Klára Klára | E-mail | 17. listopadu 2011 v 21:49 | Reagovat

Nic hezčího sem nečetla.... Bylo to krésný a musím nad tím pořát přemýšlet.... Děkuju... :)

5 Týnka Týnka | Web | 29. října 2014 v 18:31 | Reagovat

moc krásné a pravdivé....je nad čím se zamyslet :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama