I kdyby padalo tisíc slzí,
srdce je vždy to, co tě zradí.
I kdyby jsi se snažil sebevíc,
nebudeš z toho mít stejně nic.
Co vše bys za to dal?
Co vše jsi si neúspěšně přál.
Asi je moc to, co žádáš,
proto svoje prosby vzdáváš.
Ačkoliv slzy derou do očí,
ačkoliv svět, se zatočí,
snažíš se vrátit čas,
a být šťastný zas.
Žádám moc?
Ptáš se srdce.
Cos žádal, cos?
Ptáš se sám sebe trpce.
Nechceš věřit,
snad se to jen zdálo,
chceš to změnit,
co se stalo.
Držíš v rukou osud,
jako to bylo dosud.
Jenže ty nic nezmůžeš,
vrátit čas totiž nemůžeš.
Zapomínáš doufat, věřit,
snad by sis přál i nežít.
Protože srdci bolí, tak moc bolí,
chtěl bys zapomenout, za cokoliv...
Upsal by ses, čemu můžeš,
ale co zde zmůžeš?
Je to osud, ty to víš,
sám na tu otázku takto odpovíš.
Neprosíš už, víš, že to nemá cenu.
Jen plameny stále pálí, žhnou.
Vzdáváš to vše, nesneseš tu bolest.
Jen pár slov na obranu, kdybys mohl pronést.
Ležíš bez dechu a mimo čas,
vzpomínáš zas a zas.
Padáš stále dolů,
snad.. doufáš... je to cesta domů.

S pozdravem, váš Anielik (Proby)




přenádherné... jako vždy! ;)